V prvé řadě byla zkušeným skladatelem Zbyňkem Matějů zkomponována zcela nově velmi dynamická hudba plná zvratů a změn. Baletní hudbu neskládal poprvé, ale v energií nabitém týmu choreografa Jana Kodeta i tvůrčího tandemu režisérů Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského kompozice jen získala na barvitosti a vytříbila se ve skutečně světové hudební dílo.

Ve vyprávění strašidelného příběhu a tajemného světa černé magie se ani Jan Kodet nedostal do epického područí a tradičních pohybových klišé, ale vytvořil si i svůj svobodný svět v choreografických obrazech a čistém tanečním slovníku.

Citlivé a jednoduché jsou duety hlavních hrdinů – Krabata s přítelem Toníkem, Toníka s nešťastnou Dorotkou a Krabata s jeho láskou Kristýnkou – i dramaticky bojovné duety s Mistrem v druhém dějství.

Hororové situace

Dvanáct mužů i dvanáct dívek se významně podílí na vytváření jednotlivých dějových, leckdy hororových situací a tančí zcela rovnocenně k sólovým výstupům. Vidíme zlověstné figury havranů, mužů v maskách, hrůzyplný pohádkový mlýn, kde dostává Krabat od Mistra neřešitelné úkoly. Kmotříček Smrt si vybírá své oběti a semele je do pytlů, nakonec se zmocní samotného Mistra a odnese jej pryč… Přes prapodivné výjevy nakonec dobro a láska zvítězí.

Pravda je, že první část nenechá nikoho v klidu a po všech stránkách je i v detailech vypracovaná. V druhé je pak několik „hluchých“ míst, kdy děj ztrácí na temporytmu. Dlouhé nástupy do ticha se zdají zbytečné. Snový nebo snad záhrobní ples působí i hudebně jako z jiného baletu. A klíčový bod, kdy se Smrt zmocní Mistra, probíhá tak rychle, že si jej někdo možná ani nevšimne.

Snad že je těch scénických i technologických efektů nepřiměřeně, ale přesto je scéna Jakuba Kopeckého a celého výtvarného kolektivu čistá a krásná.

Hodnocení 85 %