Svět je složitý propletenec viditelného a tušeného. Naše smysly nám umožňují vnímat takzvanou realitu jen velmi omezeně, ale co je to neviditelné? Co když to, co nevidíme, neslyšíme a necítíme, je podstatnější a tvoří onu viditelnou hmotu? A jak chápat vnitřní světlo, uchopit energii a dosáhnout harmonie?

Uvědomil jsem si, že pendrek vidím. Říkal jsem si, ty vole, takovou dobu chodíš po světě a stačí jeden okamžik. Jak ten svět musí vypadat, kdyby člověk neměl zaběhnutý myšlení?Karel Malich

To je filozofie sochaře a malíře Karla Malicha, hluboce věřícího člověka, který pro sebe učinil před čtyřiceti lety - v šumu pražské hospody - odvážný, na druhou stranu nebezpečně kacířský objev. Začal vidět jinak. Z dnešního pohledu, kdy běžně používáme pojmy jako mimosmyslové vnímání, meditace, automatické kreslení, cvičíme jógu a známe Matrix, to nevypadá jako převratná záležitost. Tohle se však stalo v jedné hlavě za hlubokého komunismu, kdy hrozily blázinec nebo vězení za mnohem menší "prohřešky" proti režimu.

Malichovo dílo je považováno za nejodvážnější české umění srovnávané s přínosem Františka Kupky. "Jsem bytelnej od přírody. Chtěl jsem vědět, co všechno kolem mě a mezi mnou je, jak to roste a co to vyvádí," říká Malich, který nikdy nechtěl kopírovat. Vytvářel věci původní, žádné umění z umění. "Než jdu dělat model k plastice, kreslím, skicáků mám fůru, ale ni -kdy nic podle nich nedělám. Kreslím si z rozkoše, ale nikdy to nepoužiju, protože se nedokážu opakovat," rázně odpovídá na otázku, jestli se na své rozměrné drátěné plastiky, kterých je v Jízdárně přes třicet, připravuje na papíře.

Plastiky Karla Malicha působí i dnes velice současně.

Plastiky Karla Malicha působí i dnes velice současně.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vizionářská podmořská města

Dohromady expozice soustřeďuje tři stovky děl vzniklých v období posledních padesáti let, podařilo se vystavit i soubor dosud nezveřejněných originálů. Prvotřídní na výstavě světového formátu je nejen výběr nejlepších Malichových děl, ale také způsob, jakým se současnému, v mnohém zmlsanému divákovi servírují. Sama instalace zavěšených, až levitujících struktur se stává dalším suverénním hráčem a pomáhá pochopit umělcovo uvažování o pev -né hmotě jako o volně proudící energii. "Jo, líbí se mi to, jsem překvapenej, co toho tam je. Myslel jsem, že když je to nehmotný, že to bude obtížný dát dohromady."

Prostor působí jako chrám světla, jako svatyně ticha, kde mohou bezpečně proudit myšlenky. Návštěvníka provádí na cestě ze tmy do světla, na cestě od obav k naději. Když vstoupíte do světa tohoto křehkého umění, možná se budete cítit jako poutníci na konci cesty, až omámeni a povznesení nad běžné starosti, protože Malichův výtvarný jazyk je univerzálně srozumitelný. Dotýká se nejzákladnějších věcí - lásky, soucitu, porozumění, pochybností, strachu i úzkosti. A když se pozorně zadíváte na drátěné struktury a barevné pastely, možná vás napadne, že bůh nám sice dal oči, ale nenaučil nás vidět.

Karel Malich na své výstavě v Jízdárně Pražského hradu.

Karel Malich na své výstavě v Jízdárně Pražského hradu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Malich je osvícený muž, nesmírně senzitivní a vnímavý. Nepřehlédnutelné jsou jeho životní energie i peprný jazyk, jakým mluví a který vůbec nepůsobí nepatřičně. Začínal v 50. letech krajinomalbou, v další dekádě přešel k abstrakci a objevil dematerializaci sochy. Snažil se uchopit prostor zevnitř a zbourat pevný tvar. Zlom nastal počátkem sedmdesátých let, kdy již mezinárodně uznávaný autor nesměl publikovat svá díla a uzavřel se v ateliéru. Začal se zabývat proměnlivými energiemi a proudícím vzduchem, velkým tématem bylo a je světlo. Stejně jako pro Rembrandta, kterého obdivoval. Ke stěžejní etapě patří i pastely z první poloviny 80. let - vypadají jako útržky mandal.

Malich vždy hledal rovnováhu, pracoval se zkušeností prostřednictvím dotyku a reflexe světa. Vnímal stopy v krajině, let ptáků, pohyby větví a mraků. Odtud se vydal k energetickým skulpturám z drátů. A přitom nebýt umělcovy citlivé pokožky, možná by jeho jméno dnes znal málokdo.

"Když se dělalo na Akademii s hlínou, furt jsem si musel vlhčit ruce a já mám citlivou a suchou pokožku. Měl jsem husí kůži. Pak jsem přišel na to, že kov mi nevadí, ale abych měl soustruh, frézu nebo podobné bejkárny, to teda ne. Mám rád klid a čisto. Prostě vezmu kolo drátu a jedu, pak to někde ufláknu. Jsem divný případ, kterému říkají sochařství," vysvětluje, proč většinou dráty svazuje provázky a nitěmi. Malich je také vizionář. V šedesátých letech se zabýval stavbou kosmických měst, vymýšlel architekturu plovoucích domů, přemýšlel o svádění energie z blesků do podmořských sídlišť. Mimochodem studovat k němu chodil architekt Jan Kaplický.

Malichův reliéf

Černý reliéf (1969)

FOTO: Foto archív

I když Malichovo jméno zní silně po celém světě, nad chválou jen mávne rukou. Všichni prý máme nějaký osud: "S každým to nějak cvičí, já měl tenhle osud. Nepřemýšlím nad tím, já to prostě dělám."

Větroně, kroužící dravci a pivo

Zásadním dílem je drátěná plastika pojmenovaná Ještě jedno pivo? (1976). "Chodil jsem kreslit do hospod a kaváren, byl tam zvláštní klid, i když tam byl bordel a hučelo žvanění. Jednou do skicáku na koleně kreslím stůl a vidím, jak ke mně přicházejí nějaké nohy. To byla servírka a ptala se mně, jestli chci ještě pivo. A mě prdlo v bedně, páč jsem si uvědomil, že všechno, co o sobě vím, o svém těle, je naučený. Tam jsem si uvědomil, že ze sebe vidím jen kousek, tuším se, že vidím toho druhýho, a on to má stejně. Tak to vzniklo," popisuje chvíli, která jej katapultovala do zcela neznámých filozofických vod.

"Uvědomil jsem si, že pendrek vidím. Říkal jsem si, ty vole, takovou dobu chodíš po světě a stačí jeden okamžik. Jak ten svět musí vypadat, kdyby člověk neměl zaběhnutý myšlení?" pokračuje s tím, že se najednou člověku všechno hroutí, protože neví, jak prostor kolem vlastně vypadá. "Pak to začíná být podivné, než se zase srovnáte do té blbárny, na kterou jste od malička zvyklý."

Malichův pastel

Malichův pastel dostal název Čekám, až mi natočí pivo (1979).

FOTO: Foto archív

Nekonečnou studnicí inspirace jsou malířovi vzpomínky z dětství, kdy bydlel u babičky, kreslil zvířata na dvoře a chodil za dědečkem kameníkem. "Jako kluk jsem modelařil, dělal jsem větroně, ke konstruktivismu jsem měl blízko. Obdivoval jsem dravce, jak krouží a nehnou křídlem. Najdou stoupavej proud a jedou. Vždycky jsem seděl na kopci a čuměl jsem na to, co je to za parádu. Proto jsem neměl rád motorové aeroplány, protože to řve jak bejk. Jsem z Holic, tam jsou vlnitý kopce, asi proto mám rád křivky. Nemám rád pravé a ostré úhly, to mi leze na nervy," zlobí se.

Kreslím si z rozkoše, ale nikdy to nepoužiju, protože se nedokážu opakovatKarel Malich

Malich v sobě nezapře básníka, umí pracovat s jazykem, o čemž svědčí jeho kniha Od tenkrát do teď tenkrát. Tu s dalšími publikacemi vydala Galerie Zdeněk Sklenář, která se na výstavě podílela.

Přehlídka v Jízdárně vrcholí klíčovou závěsnou plastikou Lidskokosmická soulož z let 1984 až 1988. V ní umělec ukazuje neviditelné souvislosti života a vesmíru, úžas nad velkou matkou přírodou: "Jedné noci jsem čuměl na oblohu, byla nádherná, nic tak čistého jsem v životě neviděl. Tma jak v pytli, bál jsem se trochu. Napadlo mě, že člověk a vesmír mají hodně společného, protože vznik člověka a vznik hvězd je podobný. Nemohl jsem ale ten název používat, tak jsem to pojmenoval Lidskokosmické spojení. Lidi by mě odsoudili, říkali by si, no to je sviňák," pousměje se.

Objekt s názvem Lidsko-kosmická soulož vytvořil Malich v letech 1984 až 1988.

Objekt s názvem Lidsko-kosmická soulož vytvořil umělec v letech 1984 až 1988.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak poznamenal spoluautor výstavy Tomáš Vlček, Malich je člověk krajního citu a krajního rozumu a vždycky mu bylo protivné se identifikovat s nějakou ideologií. Nad politikou ale přemýšlí: "Vždycky se narodí pár strejců a ti otráví celý svět nějakými blbostmi."

Karel Malich překročil naši dimenzi a nalezl dosud málo poznané, a kdyby byl dnes v nejlepších letech, nejspíš by se podobně jako Federico Díaz pustil do nejmodernějších technologií a hledal svět mezi jedničkami a nulami.