Album Zabili trafikantku jste natočil v roce 1989 při vystoupení v pražském Semaforu. Pamatujete si na atmosféru toho večera?

Byly to strašné nervy. V klubech, v nichž jsem v té době hrával sám nebo předtím s Janem Burianem, se koncertovalo obvykle bez mikrofonu pro osmdesát až sto lidí a vždycky se to nějak uřvalo. Já si během koncertu dělal, co jsem chtěl – když se mi chtělo zakašlat, tak jsem zakašlal. Lidé se v písničkách smáli, já si přidával takty nebo jsem různě improvizoval. V Semaforu byl ale kolem mě les mikrofonů, nemohl jsem se hnout a všichni mi říkali, co mám dělat, jak se mám pohybovat a kterým směrem se naopak nemám hýbat vůbec. Pamatuju si to jako den velmi těžké trémy.

Bylo to vaše první nahrávání živého alba?

Ano, předtím jsem nenatočil žádné album, tedy ani živé. Pokud tedy nemáte na mysli deset minut, kterými jsme s Honzou Burianem přispěli na supraphonské kompilační album Ozvěny malých scén. Upřímně řečeno si už ani nepamatuju, jestli to byl koncertní záznam, anebo to vzniklo ve studiu. Potom jsme ještě ve studiu Petra Kocfeldy točili nějaké drobnosti na singly, takže zkušeností s nahráváním jsem moc neměl.

Z vašich textů i vztahu k literatuře je patrné, že jste milovníkem českého jazyka. Kdy se ve vás ta láska probudila?

Měl jsem to naštěstí v rodině, rodiče mě od dětství vedli k četbě. Zásadním zlomem ale byl příjezd do Prahy, kam jsme se v roce 1964 přestěhovali z Karlových Varů, a příchod na základní školu Jeremenkova, kde jsme měli na češtinu pana profesora Sedláčka. Byl to člověk, který se podílel na mnoha učebnicích, zkušebních textech i experimentální výuce češtiny a uměl pro své žáky udělat vyučovací hodiny zajímavé.

Naučil jsem se u něho to, co se běžně neučí ani na vysoké škole, snad s výjimkou bohemistiky. Profesor Sedláček nás svým zvláštním pedagogickým darem přiměl si hodiny užívat a těšit se na ně. Přestože jsem v jiných předmětech téměř propadal a měl jsem trojku z chování, u něho jsem byl premiant. Měl jsem také štěstí na dobré kamarády. Brzy po příchodu do Prahy jsem poznal Adama Hoffmeistera, později Honzu Bu -riana, kdesi v pozadí stál i Jiří Suchý. Moc často jsme se sice nepotkávali, ale jazykově mě výrazně utvářel, aniž o tom věděl. Také tu byl vliv Voskovce a Wericha. Tyhle známosti vám cit pro český jazyk nepokazí.

Jste autorem písňových textů i básní. Podle čeho poznáte, že vzniká to či ono?

Přesně to vím pouze tehdy, kdy mi hlavou táhne nějaká melodie a já se jí zkouším vznikajícím textem zmocnit. Protože ale nejsem hudebník a nikdy jsem se za něj nepovažoval, tak to nebývá tak často. Tímto způsobem jsem napsal jen pár desítek písniček, zhudebněných básní je víc.

Překládáte také texty z francouzštiny. Je tento jazyk pro českého umělce v něčem inspirující?

Pokud překládám autory, kteří mě inspirují v písničkářské či básnické tvorbě, je to sám o sobě stimul. Velmi inspirující je ale už sama práce s cizím jazykem. Fakt, že musíte neustále něco hledat ve slovníku a tím pádem si obohacujete a prohlubujete slovní zásobu, je mimořádně přínosný. Někdy se mi stane, že při hledání správného českého slova padne můj zrak na slovo, které jsem do té doby až tak nepoužíval, ale ono se mi v ten moment s něčím zrýmuje a mě napadne, že z toho udělám písničku.

Musí překladatel znát výchozí jazyk dokonale?

Nemusí, musí ale mistrně ovládat mateřštinu. Překládal jsem dokonce i z němčiny, častěji z angličtiny i ruštiny a nemůžu říct, že bych těmi jazyky vládl. Rozumím jim ale, chápu jejich systém, domluvím se jimi a troufám si s použitím slovníku a kontrolou přátel na překlady z nich.

Jaké slovníky při překladech používáte?

Pro rutinní práci postačí internetový. Pro Českou televizi občas překládám filmy, a k tomu mi většinou opravdu stačí. Avšak při překladech poezie internetový slovník nepoužívám vůbec a naopak se věnuji pouze rozjímání nad tištěným slovníkem a listování v něm. Nedávno jsem pro nakladatelství Maťa překládal výběr z díla Borise Viana. Při tom jsem si práce se slovníkem opravdu užil, už jen proto, že tištěný slovník nabízí mnohem víc spojení a idiomů, než kolik můžete najít na internetu.

Boris Vian je váš oblíbenec?

To v každém případě. Naučil jsem se od něho jednu věc. Vždycky jsem byl až hloupě perfekcionistický a detailistický, mé verše musely být podle mých představ rytmicky i rýmově naprosto dokonalé. Vian mě naučil, že se to dá malinko takříkajíc odfláknout a konečnému vyznění to vůbec nevadí. Naučil mě, že není stoprocentně nutné, aby byl rým zcela dokonalý, protože stejný význam pro konečné vyznění textu má i nedbalá nonšalance. Už mnohokrát jsem se tím ve svých textech řídil.

Na čem teď pracujete?

Chystám knížku povídek, a to s vědomím, že je to pro každého nakladatele nevděčné, protože povídky si koupí jen málo lidí. Také začínám pracovat na nových písničkách a během tohoto roku bych je chtěl začít natáčet.