Paříž-Manhattan je možná jedním z nejlepších názvů filmů všech dob, protože přesně vystihuje náladu i žánr. Jde o mix mainstreamové francouzské romantické komedie a extraktu z neurotických newyorských hlášek o smrti, Freudovi a sexuálních úchylkách.

Scénář navíc elegantně vybruslil z obvinění, že jen vykrádá Woodyho Allena, neboť hlavní hrdinku obdařil velkou slabostí pro newyorského mistra - tím pádem citace působí mile a naprosto logicky. Půvabná hrdinka (Alice Taglioniová) miluje Allena do té míry, že je pro ni skoro důležitější než život, a tak se až do středního věku pořádně nezamiluje a nevdá, což působí velké starosti jejím rodičům. Ty ji ztrapňují různými fintami, jak se má seznámit s tím či oním mužem.

Její sestra jí vyfoukne nejlepšího nápadníka, ale po letech padne podezření, že „ideální muž“ sestru podvádí. To vyústí v hodně povedenou scénu, kdy hrdinka s kamarádem (Patrick Bruel) tajně prohledává byt a hledá důkazy, zatímco poněkud praštěné rodiče napadne to samé.

Takových milých gagů je ve filmu více a také dialogy docela perlí (zejména mezi ní a kamarádem-nápadníkem, protože ani jeden neví, jestli se chtějí balit nebo spíše jedovatě urážet).

Všechno to evidentně směřuje ke „komerčnímu“ happy-endu, jenže tomuhle filmu to celkem rádi odpustíte. Jde přece o nahláškovanou komedii se scénářem, který má tempo a sympatickou hrdinku a všechno to svižně prošumí jako lehké francouzské víno. V závěru se navíc skutečně objeví ten, koho celou dobu tušíte v pozadí - ano, samotný mistr, jeho veličenstvo král neurotiků. Prostě starej Königsberg osobně.

Celkové hodnocení 75%