Nic v něm neupomíná Ovidiovu báji o rozmaru Erota, který zasáhl kolegu Apollóna šípem lásky a nymfu Dafné naopak šípem cit zabíjejícím. A tak nebohou ženu chlap nahání, ona mu ovšem oplácí neláskou. Nakonec požádala otce Péneia, aby ji před ním ukryl a změnil její podobu. On ji vyslyšel a proměnil ve vavřínový keř, jehož věnce zdobívaly od těch časů vítěze - než lidi dali přednost zlatu a stříbru.

Dafné zase zabíjí

Dafné ve Franceschiho hře je láskyplně pojmenovaný objev smrtelně jedovaté rostliny na Borneu. Jediná její kapka zabíjí. Jméno jí dal na nevyléčitelnou chorobu umírající objevitel - biolog Giovanni, o kterého se v bytě, aby nemusel do nemocnice, stará jeho obyčejná, hádavá, ale obětavá sestra Róza.

Shodou okolností se v rámci vlastního vědeckého výzkumu objevuje v jejich sídle Giovanniho o generaci mladší kolegyně Sibilla, odbornice na mechy a lišejníky - to by nad ní nejmenovaný český politik opravdu, ale opravdu nevěřícně kroutil hlavou. Jak se ukáže, na indonéských ostrovech ti dva prožili velkou lásku. A Giovanni zahoří umanutím, že právě ona zkrátí jeho nesnesitelná muka kapkou z Dafné.
Nic proti té krkolomnosti. Známe už přece z českých scén Oskara a růžovou paní Erika-Emmanuela Schmitta. Poslední dny desetiletého kluka umírajícího na leukémii zpříjemňuje a naplňuje nadějí přesluhující sestra „babi Růženka“...

Trpí spíš herečky

Úsměv Dafné se topí v banalitě a v jalových ekologických biologových úvahách. Hlavně díky kuňkavému a srdceryvně ukňouranému projevu Petra Štěpánka. Inscenace ztěžkla a zbytněla. Jitka Smutná či Dana Syslová (Róza) i Máša Málková nebo Evellyn Pacoláková (Sibilla) na jevišti vedle něho opravdu trpí.

Městská divadla pražská - Vittorio Franceschi: Úsměv Dafné. Překlad Marina Feltová. Režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Věra Mašková, výprava Barbara Wojkowiak. České premiéry 1. a 2. února 2013 v Divadle Rokoko.

Celkové hodnocení: 55%