Vaše nová deska je inspirovaná moderními postupy. V úvodní písni IWanna Talk 2 U dokonce hostuje ceněný americký hudebník a producent Danger Mouse. Jaká s ním byla spolupráce?

Pracovalo se mi s ním velmi dobře. On je solitér, a to já jsem taky. Požádal mě o spolupráci a já ji s radostí přijal. Pár dnů jsme si ve studiu navzájem ukazovali různé zvukové nápady. Té skladbě dodal správný detroitský zvuk, který jsem hledal. Na desce jsem se poměrně zásadně inspiroval hip hopem. Mám rád jeho humor a rytmy. Na druhou stranu je to má deska v tom, že je klaustrofobní a nic není předem dané.

Rád nevím, kam přesně směřuju. Postavy v mých písních jsou zmatené, dostaly se do pasti a samy moc dobře nevědí, kam půjdou dál. Proto zpěvy a instrumentace na té desce působí nejistě. Nedělám hudbu, abych vám řekl, že je vše v pořádku. Není to veselá hudba.

Na desce jste několikrát použil vokodér a autotune. Tyto studiové efekty jsou využívané spíše v komerční hudbě, třeba u Justina Biebera…

Nepoužil jsem je proto, aby zpěvy ladily. Chtěl jsem dosáhnout podivného, odcizeného pocitu. Jako by zpíval robot, a to velmi zmatený robot. Navíc mi přišlo, že to občas zní jak arabská hudba. Ale je zajímavé, že vokodér spojujete s určitými lidmi.

Bylo pro vás těžké, když jste opustil Velvet Underground a vyrazil na sólovou dráhu?

Bylo to těžké, tenkrát jsem byl opravdu k smrti vystrašený. Nebylo to osvobozující, přišly další odpovědnosti. Věděl jsem, že se už nechci vrátit k čisté avantgardě. Svět rocku mě velice zajímal a já našel spoustu způsobů, jak ho zajímavě pojmout. Můj strach vedl k tomu, že jsem začal pracovat pro nahrávací společnost jako vyhledávač talentů a producent. Do toho jsem začal vydávat vlastní desky.

Produkoval jste alba Stooges, Modern Lovers, Patti Smithové, Nico nebo Happy Mondays, tedy umělců, kteří definovali svou dobu. Jak jako producent postupujete?

Každý umělec je individualita, na každého se musí jinak. Při té práci ale nikdy nebylo dost času a peněz, abych si mohl pokládat závažné otázky. Něco jiného je to naživo a něco jiného na desce. Musí se postupovat opatrně. A potom - je lepší udělat, co umělec chce, anebo mu nastavit zrcadlo a ukázat, co by mohl udělat?

Často jste zhudebňoval básně Dylana Thomase. Byl to pro vás způsob, jak navázat na své velšské kořeny?

Vždy jsem miloval Dylana Thomase, vždy jsem ho chtěl zhudebnit. Něco jsem udělal na studiovém albu Paris 1919 a nakonec se to celkem podařilo i na koncertním albu Fragments of A Rainy Season z roku 1992. Thomas je pro mě velká velšská figura, bard, který je součástí tamní krajiny. Má na mě pořád velký vliv.