Kdysi jste řekl, že máte touhu stát se ženou. Stále to trvá?

Ano, neboť ženy déle žijí, jsou statečnější a více rozumějí životu. A pak, mají nesrovnatelně větší požitky než my muži. Dáma může mít orgasmus opakovaně, chlap už po jednom dvou aktech zmírá. Žena zkrátka může, jak mi kdysi někdo říkal na vojně, i dvacet minut po smrti.

Tento nesplněný sen si kompenzujete tím, že je fotíte?

Já fotografuji všechno. Nicméně žena za to asi stojí nejvíce – vždyť už pravěké Venuše byly ženy. Ano, Michelangelo dělal muže, měl na ně specializaci. Ale řekněme si to otevřeně, on vlastně na ženy moc nebyl. Co se mě týče, v příštím životě bych rád pohlaví změnil.

Vždycky jste chtěl fotit dámy. Byl to váš sen?

Vždy jsem byl a stále jsem mimořádně plachý hoch, který se žen bál. Když mi holka někdy ve třinácti odstrčila ruku z blůzy, bral jsem to vážně a nechápal, že to je jen taková hra. Úcta k nim, přecházející místy až k nenávisti, trvá dodnes. Žena je strašně silný tvor a neuvěřitelně vytrvalý nepřítel, což málokterý muž akceptuje.

Pamatujete si na focení svého prvního aktu?

Velice dobře. Největší legrace ale je, že to byla má tehdejší vlastní mladičká žena, která dělala gymnastiku a měla krásnou postavu. Pak už jsem nic tak krásného neviděl. Jednou, to už mi bylo ke třiceti, přišla dívka s nadlidskými ňadry, a když s nimi trochu zahoupala, porazil jsem stativ a nebyl jsem schopen ani mluvit. Něco z toho, nazval bych to poníženým obdivem, ve mně zůstává stále. Nejsem věřící, ale řekl bych, že žena je důkazem existence boží.

Je nějaký rozdíl mezi focením ženského a mužského aktu?

U mě v tom, že často fotím chlapce, které zajímají více muži. A ti se často se mnou chtějí sbližovat. Ženy, ty se se mnou sbližovat nechtějí. A pokud chtějí, tak z toho nikdy dobrá fotka nevznikne. Člověk totiž ztrácí odstup – a já vím, že se ženami, se kterými jsem žil, fotografování nikdy dobře nedopadlo.

Znamená to, že fotografové aktů by neměli mít s modelkami sexuální kontakt?

Ó ne, to nemohou, protože nelze dobře dělat dvě věci najednou. Naprosto není možné, aby člověk udělal slušnou fotku a ještě u toho dobře miloval. Pokud mě se týče, tak já jsem po focení tak vyplivaný, že nemůžu dělat vůbec nic. Taky se mi stalo, že dívka byla dotčená, protože si dělala romantické iluze o fotografech aktů.

Je těžké vybrat si vhodný model?

Fotografii, a to by měli lidé především vědět, nedělá fotograf, ale model. Nebo přesněji objekt, který zobrazujete. Ovšem ne vždy, mluvíme-li o modelkách, vypadá každá žena na fotografii zajímavě. Zažil jsem mnohokrát, že přišla krásná dívka, ale na výsledném obraze vypadala doslova nemožně. V osobním styku byla třeba roztomilá, jenže při focení jako by se s její tváří něco stalo. Na druhou stranu máte ženy, co na fotografii vypadají vždy dobře. I to jsem zažil. Ta modelka to měla v sobě, nemusela dělat vůbec nic. Její obličej všechno utáhl sám.

Jak se vám daří přemlouvat k focení ženy s nadváhou nebo s nějakým fyzickým handicapem?

Zrovna nedávno u mě byl jeden kněz. Ne že by mě už zaopatřoval, přišel jen na návštěvu. Mluvil o mé fotografii dívky, která má pahýl ruky a nohy. A mluvil o tomto tématu jako o osvětě v křesťanství, neboť na tom snímku je vidět obdiv k lidskému druhu. Jsem na tu fotku pyšný. Trvalo totiž dlouho, než jsem v sobě strach zahnal ji oslovit a ona stud se odhalit. Nakonec pochopila, že chci udělat jen krásnou fotku, a ne ji ponižovat. Někdy mi ale také dívka po letech řekla, jak lituje hříchů mládí, kdy mi stála modelem pro akt. Fotím proto, abych lidi oslavil, ne abych je zesměšnil. Ženy mé fotografie chápou, věří mému nehranému obdivu k nim.

Mluvíte při focení s modelkou?

Musí mi v první řadě uvěřit, že s jejími obrázky nechci obchodovat po hospodách jako s pornografií. Na jakoukoli pornografii se totiž podíváte jen jednou – podruhé už vás nebaví. A to já nedělám. Když dáma nechce, tak prostě nepostojí. Když postojí, záleží jí i na tom, jestli se vše povede. Dávám si vždy záležet, abych ji při tom slovně nevyrušoval, a fotím zřídka víc než pár minut. Model se zkrátka nemá zdržovat, jeho čas je také drahocenný, vše má jít ráz na ráz.

Nedevalvuje rozmach digitálních fotoaparátů fotografické umění?

To je vývoj a budoucnost. Digitální fotoaparát používám také. Ale na druhou stranu, když je někdo talentovaný a má to v sobě, může fotit třeba mobilem. Aparát je jen pouhý nástroj. Když chcete něco dokázat, chce to tři složky – talent, píli a štěstí. Pak přijde úspěch. Fotografie měla před sto padesáti lety nahradit malířství, což se nestalo. Dlouho pak vůbec nebyla považována za svébytný typ umění. Já považuji fotografování za řemeslo, ne umění.

Dostal jste francouzský řád Rytíř umění a literatury. Jak se žije s takovým oceněním v Čechách?

Já jsem ho obdržel jako první, už v roce 1990. Někdy, když na to přijde, si ho připnu na hruď a ukazuju se s ním holkám.

 Máte ještě touhu udělat nějakou konkrétní fotografii?

Vím, že bych měl zvolnit, ale piju, abych ztratil stud. Mám samozřejmě sen udělat ještě nějakou velkou fotku. A během této zimy bych rád napsal knížku. Děj bude nahlížen ze dvou zorných úhlů pohledu. Také jsem dodělal filmový scénář o fotografovi, kterého ošidí ženská. Měl by ho snad hrát pan Oldřich Kaiser. Režisérka Irena Pavlásková shání na jeho realizaci finance. Na závěr chci říci – přestože o ženách často mluvím ne moc hezky, že k nim mám pořád velkou úctu.