Jsou na něm písně s Horáčkovými texty v podání výkvětu české a slovenské populární hudby, navíc mnohdy v nečekaných seskupeních.

Samotný Horáček přiznává, že to byly večery svérázné, dojemné a působivé: „Byl jsem velice rád, že kvůli mně přišla a zazpívala taková spousta lidí, třeba Aneta Langerová nebo Jana Kirschner. A nejen skvělí zpěváci, také vynikající instrumentalisté, Michal Pavlíček, Radek Pobořil, Petr Malásek, Robert Balzar… prostě ti nejlepší z nejlepších. Vytvořili orchestr pro tuhle jedinou příležitost, vlastně proto, aby mi udělali radost. Nad tím se nelze nedojmout. Navíc Státní opera byla vyprodaná, a to byly lístky dost drahé. A když pak plné divadlo vestoje tleská, člověk si řekne: to, co dělám, má smysl.“

Horáček přiznává, že nikdy nepochyboval o tom, co v umění dělá. „Umělecká tvorba je sice krásná, ale také zrádná. Když jako strojní inženýr postavíte most, vidíte, že stojí a že má smysl. Když uklízečka vytře podlahu, vidí, že je čistá. U umělecké tvorby tohle nikdy hned nevidíte. Stejná věc může vyvolat lhostejnost, odmítnutí nebo naopak nadšení; nikdy tak vlastně nevíte, jestli to, co jste vytvořil, je dobré. V tomhle ohledu je umělecká tvorba dost krutá."