Do jaké míry se od sebe lišily ambice Umakartu v době, kdy vznikalo debutové album Manuál, a v době vzniku Vlků u dveří?

Neuwerth: Pro mě osobně byly ty ambice podobné. V obou případech jsem chtěl být při nahrání dobré desky. Pokaždé to bylo takříkajíc tady a teď, pokaždé jsme reflektovali věci kolem nás, věci, které se děly ve společnosti. U obou alb si nyní přeju, aby byla poslouchatelná i po delší době. A pokud jde o hudební výraz, dnes je všechno o aranžích. Lze totiž klidně vzít písničku a úplně ji předělat. Z desky Václava Neckáře je možné po určitých aranžérských úpravách udělat blackmetalové album.

Muchow: Myslím si, že naše nová deska je v porovnání s debutem sevřenější, a to hlavně tematicky.

Neuwerth: První album ale vzniklo za jiných okolností. Všechno začalo autorským přetlakem Jaromíra Švejdíka. Měl písničky, s nimiž ho u jeho mateřské kapely Priessnitz poslali do háje, protože se k nim nehodily. V roce 2002 mě oslovil, a tak jsme se sešli v Kopřivnici a během víkendu jeho písně takříkajíc nahazovali. Netušili jsme, že vzniká Umakart. Nevěděli jsme ani, kdo v něm bude, že vznikne deska a že budeme koncertovat.

Švejdík: Stylově je to z mého pohledu městský folk, to se nezměnilo. Každá kapela má svou chemii a Umakart má chemii stále stejnou, jenom jsme trochu dál, zkušenější.

Lze o albu Vlci u dveří hovořit jako o generačním?

Švejdík: Doufám, že ano. Vypovídá o tom třeba už jen obal, který je oslavou cédéčka jako hudebního nosiče. V kapele nás spojuje, že jsme posluchači cédéček. Jako má na současnou generaci vliv například iTunes, tak měly na naši generaci vliv cédéčka a vypalovačky. Současná mládež už desky tolik neposlouchá, spíš jen jednotlivé písničky. Já mám ale alba pořád rád a poslouchám je od A do Z. Každé dobré album má v sobě příběh.

Řekli jste, že vaše album je v porovnání s debutem sevřenější. Co ho svírá?

Muchow: Jsou to texty básníka Honzy Těsnohlídka, které jsou součástí první a poslední písničky. Před čtyřmi lety svou tvorbou inspiroval Jaromíra v tom, jak by měla naše deska znít. Ukázal nám možnost, jak ji uchopit tematicky i textově. Další texty napsal Jaromír, nicméně impuls k obsahu i vyjádření je od Honzy. Dalo to i inspiraci k vizuálnímu ztvárnění.

Kde jste se s Těsnohlídkem seznámili?

Švejdík: S Dušanem hráváme na pořadech EKG spisovatele Jardy Rudiše. Na jednom měl Těsnohlídka pozvaného. Když se pustil do recitování svých veršů, podívali jsme se na sebe a řekli si, že jeho básně mají přesně takovou atmosféru, která by se hodila k naší druhé desce. My si totiž úplně původně mysleli, že nahrajeme dřevní bluesové album, opak první desky Umakartu. Ta touha ale odešla v době, kdy jsme chystali album pro Neckáře.

Ta bluesová deska měla být nahrávkou Umakartu?

Švejdík: Ano. Baví nás lidi překvapovat. Chtěli jsme ji nahrát nezávisle a nakreslit si sami obaly.

Na albu Vlci u dveří převažují písně v pomalém a poklidném tempu. Není to trochu stereotypní?

Švejdík: Z našeho pohledu s tím nelze nic dělat. Máme totiž teorii, že člověk skládá podle toho, jaké má tempo chůze, čili bpm. Mé bpm odpovídá tempu mých písniček. Stejné bylo i v případě skladeb pro Václava Neckáře. Kytarista Priessnitz Petr Kružík má tempo chůze rychlejší. Tím pádem musím s texty pro Priessnitz víc pracovat a jejich psaní mě víc bolí. Psát texty na tempo, které není mé, je pro mě skutečně fyzicky až bolestivé. Na své vlastní melodie mi to jde mnohem lépe.

Ta teorie s tempem skladeb a chůze je vaše?

Neuwerth: Ano, jsme přesvědčeni, že to tak opravdu funguje. Když si člověk sedne k nějakému nástroji a má něco vytvořit, v devadesáti procentech případů to bude mít podobnou náladu a tempo. Je to dané něčím, co je mezi nebem a zemí. Zkoušel jsem s tempy na našem albu pracovat. První a poslední písničky na desce se nakonec trochu vymykají. Podařilo se mi je zrychlit, ale bylo to těžké. Nápad na písničku je dar a člověk by s ním neměl zacházet nepřátelsky. Musí být vděčný za každý nápad, který obstojí a nepodobá se ničemu, co tu už bylo. V populární hudbě je to dost těžké.