Prý jste své úplně první písničky psala již v patnácti letech. Pamatujete si ještě, o čem byly?

Asi nejvíc jsem se rozepsala, když mi bylo tak šestnáct sedmnáct. Z té doby vlastně vzešly písně, které jsou na mém prvním albu. Většina je o tom, že člověk má přijmout sám sebe. To je hlavní poselství celého alba. Prožívala jsem tehdy těžké období, měla jsem problémy sama se sebou.

Vaše první album vyšlo v roce 2011. Pracujete v současné době na dalším?

Už se ho nemůžu dočkat. Cyklus kolem toho prvního už trvá velmi dlouho. Je to období, které začalo dávno předtím, než jsem ho vydala. A teď už se opravdu těším, až začnu pracovat na něčem novém. Druhé album bude jistě o hodně zajímavější. Probíhající evropské turné je poslední k debutové desce. Hned po jeho skončení začnu pracovat na druhé desce.

Studovala jste psychologii na univerzitě v Leuvenu, ale kvůli hudbě jste školy zanechala. Nikdy jste toho rozhodnutí nezalitovala?

Ne, protože jsem typ člověka, který chce dělat věci naplno. Buď školu, nebo hudbu, ale každopádně na sto procent. Když jsem se rozhodovala, bylo pro mě nejdůležitější první album a chtěla jsem se na ně naprosto soustředit. Vyplynulo to přirozeně, jsou to už tři roky a bylo to dobré rozhodnutí.

V listopadu 2010 jste hrála v Antverpách před Princem. Setkali jste se?

Ano, zeptala jsem se ho, jestli je šťastný, a on řekl, že ano.

A co vy? Jste šťastná?

Ano, jsem. Není to jen tím, že mám úspěch v hudbě, to není samo o sobě něco, co vás činí šťastným. Ale vezměte si věci, které se mi díky tomu, že jsem vydala úspěšné album, dějí. Můžu cestovat po světě, můj život získal určitý řád a nový cíl v podobě nového alba mě činí rovněž šťastnou. Potkávám úžasné lidi, vidím krásná místa, užívám si krásné dny. Často stojím na pódiu a cítím pozitivní energii – bývá to až magické.

Spolu s Američanem Cee Lo Greenem jste natočila píseň Please. Ve studiu jste se ale vůbec nesetkali. V době internetu může zpěvák i muzikant poslat svůj part na druhou stranu planety e-mailem. Neochuzuje to hudbu?

Možná ano, ale já to miluji, protože je to velmi jednoduché. Pravděpodobná alternativa k tomu není, že bychom nahrávali písničku společně ve studiu, ale spíš že by nevznikla vůbec. Dnes můžete vytvořit skvělou hudbu nehledě na to, že vás dělí oceán. Ta písnička je upřímná a dobrá a není důležité, jak byla nahraná. Vidím to jednoznačně pozitivně. Ať žije internet.

Jak se ale stavíte k nelegálnímu šíření a stahování hudby na internetu?

Sama bych to určitě neudělala, vím, co za tím je, a jsem si vědoma toho, že i umělci potřebují finančně podpořit. Ale vlastně si myslím, že kdybych sama nebyla muzikant, jela bych v tom také. Nezlobím se na ty, kteří stahují. Když už mají možnost získat hudbu zadarmo, proč ne? Jako zlé bych viděla ty, kteří hudbu sdílejí. Ale zase jsem ráda, když lidé mou tvorbu objeví a přijdou na koncert.

Ke komu ze světových umělců, kteří vás ovlivnili, se stále vracíte?

První deska, kterou jsem si v životě koupila, byla od Lauryn Hill. K ní se vracím stále. Pak třeba ke zpěvačce Erykah Badu. Poslouchám toho ale strašně moc: jazz, soul, hip-hop, všechno. Mám ráda, když mám kolem sebe hodně hudby.

I ve svých písních čerpáte z mnoha žánrů. Jaký hudební styl je pro vaši tvorbu základní?

Žádný a úplně stejně to hodlám udělat na svém druhém albu. Já bych jen jeden žánr neustála, protože mě baví příliš mnoho věcí. Ale když se nad tím ještě jednou zamyslím, tak většina mého zpěvu se nese hodně v soulovém stylu. Takže to by mohl ten základ být.

Vystoupila jste v létě na festivalu Rock for People. Jak na to vzpomínáte?

Bylo tam hezky. Energie na východě je vždycky úžasná. Bylo sluníčko, hodně lidí, byl to prostě povedený koncert. Těšíme se k vám zpět.