Jednou jste řekl, že jste nikdy nechtěli být tak slavní, jako jsou The Rolling Stones. Proč ne?

Když je koncert příliš velký, je těžké zajistit, aby hudba byla opravdu živá. Když chcete pohnout s tolika lidmi, jako to dělají na stadiónech oni, musí to být primárně zábava. Pokud se snažíte o umění, v takovém měřítku se ztratíte.

Letos jste znovu vydali první album The Young Gods. Co vás k tomu vedlo?

Vyšlo před pětadvaceti lety a už dlouho není na trhu dostupné. Chtěli jsme to oslavit, a tak jsme ho nyní vydali znovu. Slavíme tím výročí vzniku kapely.

Hráli jste písně z toho alba celých pětadvacet let?

Jenom Envoyé!, Did You Miss Me a Jimmy. Hráli jsme je hodně, ale jinak jsme se samozřejmě posunuli. Nedávalo by smysl hrát je všechny, vždyť jsme později vystupovali v jiné sestavě. Nyní jsme ale na turné s původním klávesákem Cesarem Pizzim, bubeník už bohužel není naživu. Bernard Trontin, bubeník, který s námi hraje už dlouho, se musel tři čtvrtiny písní učit, protože je nikdy předtím nehrál.

Dají se srovnat koncerty před pětadvaceti lety a nyní?

Byly daleko minimalističtější. O hodně přímější a intenzivnější. Myslím, že jsem tehdy prožíval niternější pocity. Fascinuje mě na tom, kolik jsme tehdy měli energie. Bylo to bláznivé, z tehdejších písniček to cítíte.

Přicházejí za vámi lidé s tím, že vás viděli už tehdy?

Někdy ano. Říkají třeba, že nás už s tehdejší nahrávkou objevili. Ale zdá se, že stejný počet jich má radost, že staré desky uslyší poprvé živě, protože v době jejich vzniku nebyli na světě.

Když se nyní k vašemu prvnímu albu vracíte, překvapuje vás na něm něco?

Musím přiznat, že když ho slyším, cítím určitý obdiv. V té době se všechno odehrávalo naživo. Samplovali jsme přímo na pódiu, přístroje neměly paměť, nešlo to nahrát předem. Samplovali jsme mezi písničkami a bylo třeba to udělat rychle, protože nikdo nechtěl čekat dvě minuty na další kousek. To bylo velmi troufalé a intenzivní. Naštěstí se asi po půl roce koncertování dostaly konečně na trh přístroje s pamětí, takže jsme si vše mohli předem připravit. Tehdy jsme ale byli nadšení možnostmi, které máme. Mohli jsme se odvrátit od klasických nástrojů i postupů a experimentovat. Byli jsme pro to tak zapálení, že nám nevadilo na pódiu riskovat, že uděláme chybu.

Druhá věc, která mě na tom baví, je, že písně jsou díky tehdejším technologickým omezením opravdu hodně osekané. Kolikrát je tam třeba jenom jeden nebo dva zvuky. A přesto dodnes existují a někomu se zdají dobré, přestože jsou velmi minimalistické. Baví mě na tom ta skladba, kreativní proces, při kterém lze vytvořit hodně jen s málem. Písně mohou mít sílu a energii, i když nemají mnoho zvukových vrstev.