Tvrzení, že kapela je vždy tak dobrá, jak je dobrý její zpěvák či zpěvačka, platí u The Cranberries stoprocentně. Dolores O’Riordanová se totiž okamžitě po svém vstupu na scénu stala hlavní hrdinkou veškerého dění a bez jejího hlasového i pohybového vkladu by prostě tahle podívaná nemohla existovat.

Kapela je s tímto faktem zřejmě smířená, což bylo patrné i z pozic zbylých hudebníků. Ti stáli víceméně v pozadí a tvrdě pracovali ve prospěch vokalistky. Ta zase na oplátku vzala na svá bedra tíhu veškeré show a kromě zpěvu oprášila i trochu tanečního kabaretiérství (některé její tanečky mezi kužely světel byly opravdu neopakovatelné). Však se k němu černý fráček, který si Dolores pro začátek oblékla, dokonale hodil. Naopak zvonové barevné kalhoty odkazovaly k nostalgii hippies ze šedesátých let.

Zlaté časy hardrockové

Připomínka této éry se však projevila především v hudební složce. The Cranberries totiž zněli naživo velice tvrdě. Téměř jako klasická hardrocková kapela zlatých časů, kdy si podává ruku hřmotná kytara s výrazným vokálem. Obojí dávali Irové svým fanouškům měrou vrchovatou. Ba co víc, skladby v tomto drsnějším provedení skvěle fungovaly. A to jak klasické a léty prověřené hity typu Zombie, tak i ty z novinkového alba Roses.

Opět v tom měla prsty toho večera fantastická Dolores. Její vemlouvavý a vypjatý vokál všechny písně sjednocoval v jeden proud tryskajících emocí. Navíc gesta, kterými svůj projev doprovázela, podporovala jakýsi pomyslný imaginární dialog mezi jevištěm a hledištěm. To je základ každého úspěšného „tyátru“.

A tento opravdu úspěšný byl. Když vokalistka při finální skladbě dirigovala plnou halu zdvižených rukou, aby divákům nakonec vzdala hold hlubokou úklonou, napadalo nezávislého pozorovatele, jakou sílu má charisma jedné na první pohled nenápadné dámy.

Celkové hodnocení: 85%