Juriko a Kazue jsou mladé dívky, které se, v prvním případě již na střední škole, začaly věnovat prostituci. Obě byly nakonec brutálně zabity. Vražda nicméně není hlavním tématem knihy. Na to místo se posunul životní příběh obou dívek.

Vypravěčkou je Juričina o rok starší sestra. Vzpomíná na dětství, sebevraždu matky, svůj pobyt u dědečka, příjezd sestry ze Švýcarska zpět do Japonska i její studium na prestižní vysoké škole. V jejích vzpomínkách se postupně vynořují postavy, které měly na tragický osud sestry i její kamarádky nějaký vliv. I proto lze o románu hovořit jako o psychologickém. Snaha vykreslit povahy hlavních i vedlejších postav je tu klíčová – a vcelku úspěšná.

Zrůda je dílo o více než pěti stovkách stran. Na nich se ale uvažuje, tlachá a mudruje víc, než je zdrávo. Pro příběh to mnohdy nemá význam, pro jeho spád už vůbec ne.
Možná i proto se na titulní stránce objevuje informace o tom, jak byl v Americe cenzurován a u nás vychází v plném znění. Čtenář se v něm posunuje unaveně kupředu, čte si v deníčcích zavražděných a je mu jasné, že takhle by si deníček vedla málokterá dívka, nota bene prostitutka. Autorka v něm vůbec nezměnila styl ani jazyk, pořád píše svou beletrii.

Čtenář až do konce čeká skandál, krvavou řež či brutální znásilnění. Ničeho se ale nedočká. Dobré detektivky vůbec ne, dechberoucího příběhu vlastně také ne, jen psychologické črty. Není to dílo, k němuž se lidé budou vracet. Ani fakticky, ani ve vzpomínkách.

Celkové hodnocení 55 %