Článek
Předposlední skladatelovo dílo patří k vrcholným, rekapituluje v něm svou tvorbu a zároveň je i výsledkem obdivu k dramatům velkého Angličana. Přenášená inscenace je již staršího data, v režii Angličana Elijaha Moshinského měla premiéru v roce 1994. Zazářila v ní sopranistka Renée Flemingová. Na rozdíl od Plácida Dominga, tehdejšího Otella, v ní vydržela do současnosti a její výkon stále patří ke hvězdným. Zejména scéna modlitby před smrtí publikum vždy očaruje.
Vizuálně na tom byl mnohem hůř Otello Jihoafričana Johana Bothy, jehož spíše opulentní postava není ideální, hlasově však byl bez problémů. Králem obsazení byl německý baryton Falk Struckmann, jehož Jago táhne jinak spíše popisně realistickou inscenaci. Mimikou i hlasem ovládá nejen postavy na jevišti až k závěrečné tragédii, ale i publikum.
Orchestr řídil Semjon Byčkov, který zdůraznil dramatická i lyrická místa. Hrálo se v nádherných kostýmech na realistické scéně. Otello v MET není „moderním“ výkladem díla a obrací se spíše ke konzervativnímu publiku. Zůstává i ve stínu slavného Zeffirelliho filmového zpracování z konce 80. let.