Svou pouliční stopu zanechal také v Londýně, New Yorku nebo Šanghaji. Třicetiletý umělec loni získal od Národní galerie ocenění pro mladé umělce, předloni byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Za účast v obou kláních tak trochu vděčí své přítelkyni Svetlaně, rovněž umělkyni, která je podle něj mnohem důslednější v hlídání uzávěrek. Kromě malby se Matuška věnuje komiksu, videím nebo kresbě.

Podobně jako řada vašich souputníků z graffiti a streetartové scény jste postupně z ulice přešel do galerijního prostoru. Je to přirozený vývoj související s věkem, touha zkusit něco nového nebo spíš čirý pragmatismus, protože obraz se přece jen prodává lépe než kus zdi?

Je to asi všechno dohromady. Ale já nezačínal na ulici, to je mýtus. Chodil jsem na střední uměleckou školu a už v té době jsem normálně kreslil a maloval, pak na Akademii jsem chodil k Vladimíru Skreplovi, takže jsem prošel stejnou průpravou jako jiní umělci. Jenže logicky byly víc vidět graffiti. Tehdy byla i jiná doba, graffiti nebylo tak medializované a internet teprve začínal. Bylo pro mě jednou z těch mála vzrušujících věcí, kterým jsem se mohl jako kluk věnovat.

Pro mě je příběh důležitý i tím, že se do obrazu dostane napětí, ale neusiluju o to, aby se to dalo přečíst jako komiks zleva doprava

Proč jste začal opouštět písmena a pustil se do charakterů, tedy postav?

Začalo to asi kolem roku 2000, kdy jsem objevoval i jiné přístupy. Kreslit charaktery mi vyhovovalo víc než písmena, snažil jsem se je dělat tak, aby v nich byla vepsaná figura, aby vypadaly víc jako postavy než jako design abecedy.

Necítíte se na ploše plátna limitován?

Na plátno maluju jinak, protože je to jiné měřítko a odlišný povrch, stejně tak se rozdílně používají barvy a jinak buduje prostor. Při práci venku na zdi je jednodušší položit barevnou plochu válečkem a ohraničit ji konturou, a tak když jsem se snažil dostat k výrazu na plátně, postupoval jsem od větších věcí k těm menším, i když moje plátna jsou stejně dost rozměrná.

Jakub Matuška: Hovězí restaurant (2010)

Jakub Matuška: Hovězí restaurant (2010)

FOTO: archív Jakuba Matušky

Takže teď víc času trávíte v ateliéru než „ilegálním“ běháním po ulicích se sprejem v ruce?

Kdybych to dělal, tak vám to stejně neřeknu (smích). Určitě trávím víc času v ateliéru, ale když je vhodná příležitost, oficiální akce nebo mám domluvenou nějakou vyhlídnutou plochu, na zeď zajdu. Dělám to tak jednou dvakrát do roka.

Jak se graffiti a streetartová scéna změnila?

To já teď neumím říct, sledoval jsem ji do doby, než vyšla v roce 2006 knížka In Graffiti We Trust. Pak jsem to už neviděl zevnitř, přestal jsem být součástí dění a začal se víc věnovat malování. Podle mě se scéna vyvíjí jako předtím, vždycky se ve městech jako Berlín nebo New York obmění trend a nějaká variace toho trendu sem začne přicházet a na to se začnou nabalovat noví lidé a oživí to. Má to své horizonty…

Ve vašich obrazech je podstatný příběh. V jednom rozhovoru jste dokonce řekl, že byste rád zanechal stopu o tom, v čem jste žil.

Je to jedna z věcí, kterými by šlo odůvodnit, že má umění nějaký smysl vznikat. Příběh je jedna z vrstev, která mě baví, ale neznamená to, že každé umění musí splňovat tuto podmínku. Může a má jistě jiné cíle, a to je v pořádku. Pro mě je příběh důležitý i tím, že se do obrazu dostane napětí, ale neusiluju o to, aby se to dalo přečíst jako komiks zleva doprava. Obraz by měl vyvolávat představivost v tom smyslu, aby si tam diváci mohli dosazovat vlastní děje.

Jakub Matuška: Kubíčku, myslím, že brzy umřu. Nemyslím si, babi. (2006)

Jakub Matuška: Kubíčku, myslím, že brzy umřu. Nemyslím si, babi. (2006)

FOTO: archív Jakuba Matušky

Nasáváte příběhy z okolí?

Dostávám se k nim různě, někdy jsou vymyšlené, jindy chci popsat věcnou situaci a trefit se obrazem do něčeho, co vzniká, někdy je to hra s kompozicí a různými prvky, a já na to na plátně volně reaguju. Osvojil jsem si abecedu lidských těl, výrazů a prostředí a z toho tvořím a snažím se směřovat k tomu, aby obraz působil uvolněně podobně jako skica, aby měl v sobě živost.

Kde je spojení mezi obrazem a světem kolem pro vás nejsilnější?

Jednou za čas mě ovládne silný pocit z toho, jak se lidé kolem chovají, a postupem času se to usadí v nějakou scénu, kterou můžu vyjádřit. Ve vztahových záležitostech je člověk většinou zabraný, dobře se to maluje, ale těžko se mi reaguje na neshody.

Když jsme u postav, máte nějakou obzvlášť oblíbenou?

Konkrétní postavu, která by se pravidelně objevovala v mých obrazech, nemám, snažím se typ charakteru obměňovat. Pohybuje se většinou v mezích rozezleného chlapce nebo někoho, kdo je zkroušený. Z toho jsem vyšel. V době streetartu jsem používal asi čtyři nebo pět charakterů, které se opakovaly, ale když jsem se dostával víc k obrazům, rozpustilo se to a přestal jsem lpět na jedné konkrétní podobě.

Jakub Matuška: City Ó (2011)

Jakub Matuška: City Ó (2011)

FOTO: archív Jakuba Matušky

Dočetla jsem se také, že inspiraci hledáte v gotickém umění, v obrazech Hieronyma Bosche.

Téma figury mě baví napříč dějinami, rád používám prvky ze současného i starého umění a Bosch mě fascinuje svými postavami, těmi ksichty. V gotickém umění se mi líbí, jak umělci pracovali s prostorem i velikostí postav, v grafice nebo streetartu ta pravidla stejně platí dodnes.

Za sebou máte kromě nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého, ocenění NG 333 a také zkušenost z uměleckých metropolí jako New York nebo Londýn. Jaké to tam bylo?

Největší rozdíl je v tom, že trh tam funguje úplně jinak než u nás, tady to dost vázne. Stejně tak v Londýně nebo New Yorku vedle sebe s respektem existují různé druhy umění a umělci se do sebe nenavážejí jenom proto, že ten druhý dělá něco jiného. Praha by měla více komunikovat se zahraničím. Máme tady hodně limitů, umělci se navzájem děsně hlídají a různě se osočují. Chybí mi tady přátelská atmosféra.