V České republice vychází váš román Sněhulák, který ukazuje vaši lásku k americké tvrdé škole. Miloval jste například spisovatele Dashiela Hammeta?

Je skvělý, ale můj favorit z téhle éry je Jim Thompson. Oslovuje mě například také román Rozhřešení od Jonathana Franzena. Líbí se mi jeho upřímnost a to, jak se soustředí na detaily.

Jak vlastně vznikají vaše příběhy?

Nápady přicházejí, když jsem v posteli, věty pak u počítače.

Prý jste jako mladý psával strašidelné příběhy. Existuje nějaká spojitost mezi Sněhulákem a tehdejším nadšením z psaní takových příběhů?

Nechtěl jsem přijít o příběhy, to je ta spojitost. Strašidelné příběhy jsem začal psát proto, že jsem byl podle svého okolí dobrý vypravěč. Později mi bratr řekl, že důvod, proč chtěl, abych ty příběhy předčítal, byl ten, že v mém hlase byl slyšet strach.

Myslíte, že člověk dokáže odpustit a změnit svůj život?

Vidím, že to lidé dělají neustále, takže ano.

Vaše knihy nejsou příliš politické. Zajímá vás vůbec politika?

Rozhodně mě zajímá. Je vlastně nemožné něco napsat, aniž by to nebylo v nějakém ohledu politické. Musíte třeba učinit politická rozhodnutí při popisu nějaké situace. Můžete rozhodovat o tom, co budete psát a co ne, a tato volba může být i politická. Já se ale vidím především jako spisovatel, který čtenáře baví. Nechci psát politickou literaturu. V mých knihách jsou člověk, zlo, láska, nenávist. Jsem vlastně takový sup. Budu psát o čemkoli, co posune příběh dopředu.

Vaše knihy vycházejí v e-verzích. Co si o tom myslíte?

To je v pořádku. Vytvářím příběhy, ne knihy. Osobně ale jako čtenář dávám přednost papíru.

V čem spočívá úspěch severské školy krimi?

Upřímně řečeno, nemám ponětí. Možná jsme dobří.