Článek
Pokud by expozici navštívil host z jiné galaxie, určitě by si pomyslel, že planeta Země je pro život naprosto nevhodná. Tolik násilí, krve a negativní energie soustředěné na tak malém prostoru musí podobný dojem nutně vyvolat. A to i u obyvatel planety, kteří jsou na takové obrazy světa zvyklí z médií. Je zajímavé sledovat reakce lidí u jednotlivých fotografií. Někteří dlouze meditují. Jiní, jakoby unavení, posedávají kolem a vstřebávají v sobě načerpané zážitky. A milenecké páry se vzájemným polibkem ujišťují, že láska přece jen existuje.
Lásky přináší expozice vskutku pomálu. Vlastně se jí lze částečně dopátrat jen u vítězné fotografie španělského fotografa Samuela Arandy. Zahalená muslimská matka drží v náručí svého syna a dává mu nejen lásku, ale i určitou naději. Stejně jako jí dávala Marie Ježíši, sejmutému z kříže. Takto pojatá kompozice nese v sobě symbol smíření dvou světů, křesťanského a muslimského.
Zbytek výstavy je vlastně cesta slzavým údolím. Milníky tvoří vzbouřenci z Libye, demonstranti z Egypta, oběti Anderse Breivika, oběšenci z Íránu či plačící žena mezi troskami po vlně tsunami. I fotografie z říše přírody ukazují utrpení. Nosorožce s krvavou stopou po odříznutém rohu či mrtvolu uloveného žraloka. Jediným místem „oddychu“ je tak bizarní série fotografií zpěváků, kteří baví svým uměním zbohatlíky v Soči. Jenže i tady cítíme všudypřítomný přízrak úpadku a ponížení.
Veškeré práce jsou technicky na vysoké úrovni. Každý z fotografů přesně ví, co od toho kterého obrazového ztvárnění žádá. A je schopen ho i docílit. Proto je poněkud paradoxní, že nejsilnější kompoziční moment vytvořila vlastně náhoda. Na konci centrální chodby stojí socha Krista na kříži do půlky zakrytá velkoformátovými fotografiemi. Jakoby Spasitel hleděl na to, co ze světa udělal člověk, a evokoval otázku, jestli je náš svět opravdu takový, jak ho ukazují snímky World Press Photo. Každý, kdo na výstavu zavítá, si toto dilema ponese jako svůj kříž.