Realita je u něj někdy melancholicky zadumaná a jindy zase razantně expresivní, obojí možná nějak souvisí s jihočeskou mentalitou. S ní je spojena i touha po tajemnosti a záhadách dávné minulosti.

Nejbližší mu je styl nové figurace a postmoderny, kde kánon postavy není předem vymezen, ale určující pro něj jsou vzájemné emotivní vztahy.

O malování často říká, že vzniká o samotě, ale že je současně tím, co Umberto Eco kdysi nazval otevřeným dílem. Osobně se nebráním žádné jiné výtvarné řeči, byť zcela odlišné od té, kterou já používám,“ tvrdí Brichcín.