Co pro vás znamená probíhající pětadvacáté výročí prvního koncertu The Afghan Whigs?

Je to velká radost, oslava něčeho, čemu věnuji celý svůj život. Musím říct, že to je krásné.

Od roku 2001 jste ale měli pauzu a až letos jste se dali opět dohromady. Dlouhá léta jste přitom tvrdil, že se s The Afghan Whigs na scénu nevrátíte. Čí byl nápad vrátit se nyní na koncertní pódia?

My jsme vlastně první koncert po té pauze odehráli na žádost kamaráda. Vystoupili jsme v televizním pořadu a následující noc jsme odehráli ještě jeden koncert. Pak jsme se rozhodli nezůstat u jednoho vystoupení, ale udělat jich třeba padesát.

Proč jste vlastně během těch let odmítal návrat The Afghan Whigs?

V roce 2006 jsme to na chvíli dali dohromady a dokončili jsme pár písniček. Celou dobu jsme s ostatními z kapely zůstali přátelé. Nebylo to ovšem jen mé rozhodnutí, že jsme tak dlouho nefungovali. Já přece nejsem jediný člen kapely. Návrat jsem odmítal kvůli svým projektům, ale byly doby, kdy jsem musel říkat, že se nevrátíme, protože jiné projekty měli jiní členové.

Recenze vašich současných koncertů říkají, že jste silnější než kdy předtím. Máte také ten pocit?

Ano, i já to tak cítím. A řeknu vám proč. Když jsme byli mladší, byli jsme docela cvoci. Věnovali jsme se blbostem, dělali jsme všechno možné a nekoncentrovali jsme se plně na to, aby koncerty byly co nejlepší. Podobné to bylo, když jsme se dali dohromady minule. Nyní se ale už soustředíme na kvalitu. Myslím, že to je něco, co za nás musel udělat čas. Dřív to tak prostě nešlo.

Také se píše, že vaše vystoupení nejsou jen vzpomínkovým koncertem, ale že plně patříte na současnou scénu. Chystáte se psát i nové písničky?

Mluvíme o tom. Máme jednu novou písničku, kterou hrajeme, a přibrali jsme do repertoáru pár coververzí. Pomalu zkoumáme, kudy se máme vydat. Nemůžu vám s jistotou odpovědět, bereme si na to ještě čas. Když vše půjde dobře, budu pro psaní nových písniček.

Takže kromě domluvených koncertů nemáte žádné konkrétní plány?

Musíme zjistit, jak spolu budeme vycházet, jak nám to bude hrát. Máme za sebou kolem dvaceti koncertů a musíme jich ještě pár odehrát, abychom měli jistotu, že to funguje. Je to jako svatba, velký závazek. Těžko si někoho vezmete hned po prvním rande.

Jak reaguje na váš návrat publikum?

Je fantastické. Pro koncerty je výkon publika stejně důležitý jako výkon kapely. Když do toho jdou lidé naplno, povzbudí to i kapelu. To dělá z koncertů jedinečné zážitky. Neuděláte dobrý koncert bez dobrých fanoušků.

Vaší kapele je dvacet šest let a zmínil jste, že máte nyní zodpovědnější přístup. Cítíte stále stejné nadšení?

Hrál jsem v kapele už ve dvanácti letech, a když jsme měli pauzu s The Afghan Whigs, měl jsem jiné projekty. Hrát v kapele byla vždy jediná věc, kterou jsem kdy chtěl v životě dělat. Je mi už poměrně dost let, ale mám pořád stejný pocit, jako když mi bylo dvanáct. Je to výjimečný pocit. Jako když najdete lásku svého života velmi mladý a milujete ji až do konce. Hraní je moje nejoblíbenější činnost. Jsem za to vděčný.

Co vám přinesly vaše nedávné projekty The Twilight Singers a The Gutter Twins?

Umožnily mi spolupráci s lidmi, které mám rád. Mohl jsem je poznat z jiné perspektivy. Obě kapely mi daly nové přátele a mohl jsem vyzkoušet jiný hudební styl. Pokud jde o The Gutter Twins, můj spoluhráč Mark Lanegan je můj dlouholetý přítel. Vždy jsem byl velký fanoušek jeho hlasu. Obdivoval jsem ho už jako teenager. Spolupracovat s ním byla jedna z nejlepších věcí, které jsem kdy dělal.

V Praze jste byl několikrát. Pamatujete si i první koncert The Afghan Whigs v devadesátých letech?

Ano, protože jsme se ztratili a zajeli jsme s autobusem na špatné místo, někam na kopec. A já pak musel řidiče navigovat uprostřed dopravní špičky v pět hodin odpoledne. Bylo to strašné, museli jsme dost couvat.