Clarke výstavu nazývá snímkem nebo momentkou. Na první pohled zvolil jednoduchou cestu, když osekal možnosti umění na základní prvky jako socha a malba. Možná nechtěl příliš roztříštit svou koncepci, možná cítil, že se kormidlo hlavního uměleckého proudu opět ostře stáčí jiným směrem.

London Twelve navazuje na sérii přehlídek Close Echoes a Other Times, přitom je na nich strukturou nezávislá. Dominují jí témata hledání vlastních kořenů, historie nebo uctívání přírody a mytologie. Vystavující umělci konfrontují nové výrazy abstrakce a možnosti malby, zkoušejí používat jinak klasické materiály a pracovat s nalezenými předměty.

V Londýně asi frčí třpyt a lesk, protože v domě U Kamenného zvonu doslova září jeden sál, kterému vévodí masivní objekt od Tonyho Heywooda a Alison Condie. Sochu, symbolizující korálový útes, možná i dekorativní trs v městské džungli, pokrývají stovky skleněných, barevných peciček. Je to divoké a vášnivé, až oči přecházejí.
Stejně ohromí hned u vchodu mohutný strážce držící za nohy dvě postavy. Jako matérie posloužily hračky, umělé květiny nebo vánoční ozdoby.

Princezna a kosti

Asi nejzajímavější díla z nalezených předmětů nebo věcí běžné spotřeby vytvořil šestačtyřicetiletý Zak Ové, jenž ve svém díle odkazuje na kulturu svých předků z Trinidadu. Fantastická je socha Návrat do Núbie, kdy figurína ženy, zde coby núbijská princezna, vystupuje ve své kovové lodi ze zdi. Ozdobena šperkem z drátů cestuje časem i fantazií. Mystické odkazy zase vysílá umělkyně Penny Lamb svým Žalmem 42:7, Propast propastí se ozývá.

Z dálky vypadá docela nenápadný objekt jako černá střela, z blízkosti se však pod černými nitěmi odhalí kosti. Žalmem reaguje na dokument o nigerijských dětech obviněných z čarodějnictví, kdy šamani kmene černou nití obvazují kosti, aby svázali zlé duchy v nich. Smuteční sloup má pro ni i terapeutický význam, protože léta bojuje s anorexií. Kvůli tomuto „projektu“ uvařila sedm tisíc kuřat, z každého si nechala dvě kosti a jako vlastní démony je uvěznila jednu po druhé.

Douglas White: Písně tlustokožců II (2011)

Douglas White: Písně tlustokožců II (2011)

FOTO: Tomáš Souček

Konec, který může být krásný – tak bychom mohli nazvat hliněný reliéfní objekt nápadně připomínající sloní nohu. V gotické komnatě působí torzo majestátního zvířete o to silněji, že vypadá jako memento hrůz, které člověk napáchal.

Kurátor vážnost rozumně vyvážil humorem a hravostí. Fiona Rae posílá v bláznivé malbě Albrechtu Dürerovi dva třpytivé andílky jako posly z budoucnosti, příznivci chytrých a efektních řešení zase ocení černou kruhovou malbu Jasona Martina. Pomocí podmaleb a promyšlených tahů štětcem a nasvícení diriguje luxusní vizuální koncert. Skvělé a jemné.

Podobně experimentuje Oliver Marsden v plastických obrazech, takzvaných Kymech, a velmi pěkný je designérský tisk na parketách – černobílá říše vln diváka pohltí stejně mocně, jako kdysi Samsona prozrazení, kde je jeho slabé místo. Toby Clarke se dokonce ukázal jako vtipálek, když mezi rozměrné malby umístil malý portrét vyděšeného Pabla Picassa.

Dvanáctý hráč

Ocenění rozhodně zaslouží nepřeplácaná instalace, v níž díla vedle sebe, případně osamocena přirozeně dýchají v gotických kulisách městského paláce, i když některá bych s klidem oželela (warholovská recyklace nebo průmyslové stroje). Těžko říct, jak by soubor fungoval v jiném prostoru, třeba industriálním. Tady hraje ušlechtilá historie dvanáctého hráče.

Ti, kteří mají plné zuby nevydařených a velkohubých videí, složitých performancí a instalací, k nimž musí přečíst minimálně desetistránkovou stať, aby pochopili, naleznou v London Twelve příležitost napravit si chuť dobrým uměním. Bez nastavovaných kaší a prvoplánových provokací to jde očividně také, aniž by to byla nuda.

Celkové hodnocení: 80 %