Zdůrazňujete význam divadla. Přesto chcete natočit další film.

Dokonce dva, přičemž Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště je už napsaný. Když jsme psali s Budařem Nudu v Brně, tak jsem nevěděli, jak se dělá scénář. Psali jsme ho tři roky a napsali jsme jedenáct scénářů, které jsem pak seškrtávali do jednoho. A příběhy, které jsme nevyřkli, představy, které jsme neuskutečnili, se objeví v Hrubešovi. Film tedy bude příbuzný Nudě v Brně. Za to ten třetí film, jestli se bude podobat vůbec něčemu, tak snímkům Jakubiskovým nebo Felliniho. Chtěl bych zfilmovat Písek od Arnošta Goldflama, protože je hrozně věcný a současně velmi bájný, surreálný, podobný snům, jako když se na horizontu se objeví muž s 11 rukama.

Překvapuje mne, že režisér, který se věnuje Čechovovi a Dostojevskému, natočil film ze současnosti.

Těžko byste to odhalil, ale ve filmu bylo jedenáct replik z Čechova, i když ne všechny tam nakonec zůstaly. Psali jsme ho v době, kdy jsem zkoušel Tři sestry a Racka. I název filmu Nuda v Brně je odkazem na Čechova, na větu kterou říká Irina ve Třech sestrách Ježíš to je taková nuda, honem něco udělejte nebo se zabiju.

Film sice je současný a  připomíná Formana, ale je tam odkaz na klasickou literaturu, je do něj přetransformovaný ten čechovovský směšnotrapný svět. 

Co vás láká na ruských autorech, na Čechovovi a Dostojevském?

Ruští autoři, to je dušezpyt. U Čechova a Dostojevského není ani tak důležité, co se v příbězích děje, ale co jejich podivuhodné postavy ještě tají a co už ne, protože už nemůžou. Inscenovat Čechova i Dostojevského je vzrušující, protože člověk může nalákat nejlepší herce, aby hráli jako o život. Mohu po nich chtít, aby se propadli do hloubi duši, což herci dělají rádi.

Divím se, že při vašich nárocích na herce jste se pustil do režie muzikálu Excalibur.

Má ho moc rád, i když je problémem, že v něm účinkují rockeři a ne herci. Oni sice jsou schopní vyzpívat neuvěřitelné tóny, ale je pro ně velmi těžké zahrát i dojetí. Když musí říkat, že se právě dozvěděli o smrti někoho, koho milují, tak se snaží představit si, jaké by to bylo, ale nedaří se jim to,. Přitom jde o ty nejprostší emoce, ne o Čechova, kde se hraje, jak hrozně předstírám, že nejsem dojatý, protože jsem dojatý. To je taková virtuózní herecká násobilka.

Liší se nějak přístup Čechova a Dostojevského?

U Čechova jsme zjistili takovou zvláštní věc, všechno, co se oznamuje, znamená něco právě opačného. Když někdo prohlásí "jsem veselý", tak to znamená jediné, že v tu chvíli je nejzoufalejší na světě, když řekne miluji tě, tak že hluboce nenávidí a když říká, jsem klidný a spokojený, značí to, že v příští scéně spáchá sebevraždu.

Dostojevskij to má jinak, tam postavy koketují s vlastním zánikem, se záhubou. Podobá se to situaci, kdy chce chlap vyprovokovat rvačku v hospodě. Postavy neznají mezí, dostávají se do stále nesnesitelnějších situací a současně se jim snaží stále vzdorovat. Dostojevskij je nechá říct tak hrozný věci, aby oheň ještě přiživil, aby požár byl ještě nesnesitelnější, je vzrušují v tom, jak vytváří stále hroznější situace. Postavy poměřuje děsivou situací, ve které se ocitly. Nechává je přemýšlet, jak by se dala řešit, ovšem bez naděje, že se vyřeší. Jako v situaci, kdy člověk zjistí, že dům hoří, padá a ještě je ve vzduchu smrtící plyn.

Přejdete tedy do brněnské Husy na Provázku?

Ještě to není vyřešeno, v každém případě budu ještě příští rok pokračovat v Hradci, ale vím, že všechno co začíná, někdy taky končí. V Hradci jsem deset let a za tu dobu se stalo hrozně moc věcí, všechno krásné, co se mohlo přihodit, se událo. Je myslím lepší nečekat, až se toho mizerného bude příliš. V tom případě by bylo dobré pokusit se vrátit do Provázku a zažít tam něco, co by třeba připomínalo tu nejslavnější éru, kdy Provázek byl ve středu evropské pozornosti a bruslil přes Itálii, Francii a Švýcarsko až na jih Afriky. Ale jestli je to reálné, jestli se dá ten čas vyvolat, to nevím. Divadlo by muselo projít obrovskou proměnou. A to závisí i na magistrátu.