Má také festival na prahu čtyřicítky důvod se měnit?

To víte, že ano. Letní škola začínala jako přátelské útočiště pro lidi, kteří milovali film, a kina jim nabízela především ruské, bulharské a rumunské filmy, maximálně dvakrát do roka neškodnou francouzskou komedii.

Po revoluci se to razantně změnilo a dneska už jezdí na filmovou školu generace diváků, kteří jsou daleko vzdělanější a informovanější, než byli jejich předchůdci. Mají prakticky neomezený přístup k informacím a filmům.

Jsou ale ještě pořád lačni klasiků? Dnes už jsou některé klasické filmy i pro pamětníky pomalé, různá témata jsme viděli zpracovaná vícekrát... A co teprve mladí?

Tihle mladí diváci klasiku většinou příliš neznají, vyznávají spíš různá aktuální festivalová jména.

Ale v tom je právě úkol a snad i půvab Letní filmové školy – vedle žhavých oblíbenců nabídnout i jména klasická, ovšem v příslušném kontextu a s příslušným komentářem, tak aby měli představu o době a okolnostech vzniku těchto filmů, o osobnosti autora. Pevně věřím, že kouzlo se dá přenést.

Jak vlastně vypadá dnešní publikum – jsou to studenti filmových škol, klubisté, nebo do Hradiště zabrousí i „běžný divák“?

Existuje přesný průzkum složení publika, ale obecně se dá říct, že sice jezdí i studenti filmových škol, klubisté a podobně, ale hlavní část návštěvníků tvoří studenti středních a vysokých škol, jejichž zájem o film přesahuje běžný spotřební průměr.

Co pro vás složení diváků znamená? Je do jisté míry zavazující jejich vkus, nebo máte – i jako zkušený pedagog – jasno v tom, co by vidět měli?

Když člověk připravuje program, nemůže se řídit jen tím, co by diváci chtěli. Už proto, že co divák, to názor. Výborně to vystihl průzkum, který jsme si dělali loni po Letní škole a kde jsme se ptali také na to, jakou sekci by návštěvníci uvítali v dalším roce.
Takže je na nás, abychom dokázali rozumně vybalancovat klasiku a novinky, závažné i zábavné, jednotlivá teritoria.

Čím chcete jako nová programová ředitelka Letní filmové školy především přispět?

Myslím, že můj největší přínos dramaturgii LFŠ spočívá v tezi, že americký film není sprosté slovo.

Co si pod tím mám představit?

Každý pravověrně intelektuální dramaturg žije v nezlomném přesvědčení, že Hollywood je žumpa komerce a že jediné, co z amerického filmu obstojí, je nezávislý film a experiment. Jenomže já jsem přesvědčená, a úspěch loňské sekce věnované Billymu Wilderovi mě v tom utvrdil, že klasický americký film nabízí řadu mimořádných osobností, jejichž pozice v historii filmu je nezpochybnitelná.

A navíc jde o součást oné velké historické řeky kinematografie, která je klíčová, mimo jiné i proto, že právě díky obraně proti ní vznikla řada pozoruhodných snímků.

Na co se tedy mohou letošní návštěvníci těšit?

Abych zůstala u amerického filmu, letos jsme připravili v rámci půlnočních delikates sekci černošských blaxploitation filmů ze 70. let, a tak napůl americká je i retrospektiva velkého filmového vypravěče Davida Leana.

Myslím, že divácky velmi atraktivní budou i další retrospektivy: Istvána Szabóa, Benceho Fliegaufa a Abbáse Kiarostamiho, nemluvě už o poctě Carlosi Saurovi. Divácky podstatně náročnější bude kolekce krátkých filmů Oberhausenského manifestu, který před padesáti lety odstartoval novou vlnu v Německu, anebo sekce věnovaná filmům cejlonského režiséra Vimukthiho Jayasundary.

Za lahůdku považuji kolekci grotesek Harolda Lloyda uváděnou s živým hudebním doprovodem.