K výjimečnosti přispěl především Kronos Quartet, jehož vystoupení ukazovalo, že festival nedbá na žánrové hranice. Už v minulosti se objevili na scéně v Ostravě představitelé soudobé hudby, ale tvorba minimalisty Michaela Nymana je přece jen méně radikální.

Kronos však vybral skladbu, která se na festival hodila, šlo o dílo Uniko, které pro těleso složil finský akordeonista Kimmo Pohjonen, jenž se na pódiu objevil i s Kronosem, který ještě doplnil hráč na elektrické bicí a samply Samuli Kosminen.

Kronos Quartet

Kronos Quartet

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Výsledná kombinace smyčců, elektroniky a akordeonu neměla až tak daleko ke snahám různých experimentátorů z oblasti rocku a elektroniky, i když byla mnohem dál a komplexnější. Posluchači však mohli zaregistrovat i jim známé prvky: tep rytmu, zvuk analogových syntezátorů a hutné basy. Proplétající se tříšť tónů smyčců a akordeonu v úvodu zas neměla daleko k tomu, co produkují různí experimentující kytaristé, i když byla opět mnohem dál. Ve skladbě, kterou by vyznavači rocku mohli označit za psychedelickou, se však objevovaly i ohlasy finského folklóru a hrdelní zpěvy stejně jako názvuky tanga nueva.

Pohjonen udělal velký krok od dob, kdy z akordeonu především vyluzoval podivné zvuky v extrémních polohách Darmstadtské školy. Vytvářel i silné melodie a dokázal dát skladbě strukturu i vývoj.

Ani smyčce už nejsou dnes masám cizí díky Apocalyptice, je však nutné si uvědomit, že tady šlo o vážnou hudbu, a ne o úpravy rockových skladeb, a že Kronos nepotřebuje k vytváření podivných zvuků žádné efekty. Jak široké výrazové spektrum má, ukázala v závěru hendrixovská jízda. A ještě jeden aspekt byl důležitý - videoprojekce za muzikanty, které dotvářely dojem, opět představovaly pro posluchače něco známého.

Na úvod siný písničkář

Festival zahájil Rufus Wainwright se svojí kapelou doplněnou dvěma vokalistkami. Předvedli pro Wainwrighta charakteristickou „poperu“ či „barokní pop“, jak bývá jeho styl směšující pop, šanson, blues a operní zpěv, nazýván.

Rufus Wainwright

Rufus Wainwright

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

První píseň odzpívali bez doprovodu, což mělo efekt – pomalá skladba se jmenovala V kostele došly svíčky. Následovaly i písně z nejnovější desky Out of the Game včetně té titulní stejně jako balady Montauk, kterou homosexuál Wainwright věnoval dceři Vivě, již mu porodila dlouholetá kamarádka a dcera písničkáře a básníka Leonarda Cohena Lorca. Došlo ale také na starší skladby jako Cigarettes and Chocolate Milk -Wainwrightův hold drogám z doby, kdy se jim nezřízeně oddával – i Going To a Town o zklamání z toho, jakým směrem se ubírá Amerika. [celá zpráva]

Wainwright se zpočátku držel kytary, za piano, na které exceluje, zasedl až po intermezzu s dvěma písněmi jeho rodičů – nejprve zesnulé matky Kate McGarrigle I Don’t Know, kterou odzpívala vokalistka doprovázená druhým pianistou, a potom otce Loudona Wainwrighta III. s názvem One Man Guy, při níž se přidal zbytek skupiny.

Vystoupení zakončila bezstarostně taneční Bitter Tears z nejnovější desky a po ní přídavek samotného Wainwrighta za pianem a zkrácené Hallelujah od zmíněného Cohena, kterou Wainwright proslavil svou interpretací pro soundtrack ke kreslenému filmu Shrek. Tu jedinou lidé znali a tudíž odměnili největším aplausem.

Zvukové stěny Mogwai

Skotská kytarovka Mogwai měla po Kronosu těžkou roli, i když tito následovníci raných Sonic Youth a My Blody Valentine, odvedly dobrý výkon. Vytvářely typické hutné stěny ze zkreslených zvuků, přitom však se jim dařilo nezapomínat na melodii a gradaci. Dokázali být překvapivě křehcí a lyričtí a přejít v až bolestné swansovské zvukové stěny.

Mogwai

Mogwai

FOTO: Aleš Honus, Právo

Trochu jim ale chyběla větší pestrost, skladby byly vytvořené podle jednoho mustru, měly křehký začátek, po kterém kytary vytvořily zvukovou stěnu. I tempo bicích bylo podobné a harmonie se příliš neměnily. Nic moc se nezměnilo, ani když jeden z kytaristů si hrál jen s efekty, nebo když se více využilo flangeru, který dodal zvuku na psychedeličnosti, či když v úvodu místo kytary zazněl klavír. Až závěrečná zpívaná skladba se sekvencerem byla jiná, více ovlivněná elektronikou.

Návrat do trochu banální reality tanečních parties přinesli goatranceoví Infected Mushrooms.