Historie největší rock´n´rollové skupiny světa, jak bývají Rolling Stones zhusta nazýváni, se začala s definitivní platností psát 12. července roku 1962 v legendárním londýnském klubu Marquee, kde kapela odehrála svůj úplně první koncert. Tomu předcházela známá historka o někdejších spolužácích Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi, kteří se čistě náhodou potkali v předměstském vlaku.

Ve zlatých šedesátých letech. Uprostřed dnes již nežijící Brian Jones, jenž měl být původně lídrem kapely.

Ve zlatých šedesátých letech. Uprostřed dnes již nežijící Brian Jones, jenž měl být původně lídrem kapely.

FOTO: ČTK

Jagger třímal v ruce desky Chucka Berryho a Muddyho Waterse, v Anglii těžko sehnatelné exempláře, na něž Richards vypoulil oči. Slovo pak dalo slovo a příští kapela byla na světě. V počátcích strmé dráhy Rolling Stones stál ovšem v popředí zájmu fanoušků a především fanynek ještě jiný mladý muž, charismatický kytarista Brian Jones. Poněkud zastiňoval pozdější ústřední dvojici „jiskřivých dvojčátek“, jak si postupem let Jagger s Richardsem začali říkat. Jagger vzpomíná:

„Nikdy jsem opravdu nechtěl být líder. Brian o to stál. Zoufale potřeboval pozornost, chtěl být obdivován a milován. To hodně lidí dělalo, ale pro něj to nebylo dost.“ Popularita Stones strmě narůstala a kapela se rychle stala drzou a provokativní protiváhou uhlazenějších a učesanějších Beatles. „Někdy jsme přijeli a bylo tam už tolik lidí, že jsme se nemohli na koncert ani dostat a tím pádem ani hrát,“ vzpomíná Richards.

Staří parťáci se naplno usmířili až v roce 1989 při práci na desce Steel Wheels, po níž následovalo světové turné Urban Jungle

V květnu 1965 dali Stones světu jeden z největších hitů rockové historie vůbec, skladbu (I Can’t Get No) Satisfaction. Zajímavé je, že typický páravý zvuk kytary v proslulém motivu písně původně na nahrávce vůbec neměl být. Richards ho natáčel jenom jako pomocnou stopu pro zamýšlenou dechovou sekci.

Sex, drogy, rock’n’roll

Ve druhé polovině šesté dekády byli už Rolling Stones celosvětovou senzací. Ale život hvězd začal přinášet i problémy, a to především s drogami. O divoké večírky se začala zajímat policie, která v roce 1967 provedla zátah v Richardsově bytě v Redlans. Kytarista poté situaci zhodnotil slovy: „Až teprve po tom zátahu v Redlans jsem si uvědomil, že zábava skončila. Že už hrajeme na úplně jiném hřišti. Od té doby přestal být Londýn tím skvělým místem, kde jste mohli dělat, co jste chtěli.”

Popularita Stones strmě narůstala a kapela se rychle stala drzou a provokativní protiváhou uhlazenějších a učesanějších Beatles

A skutečně, nejen členové Stones, ale i další příslušníci jejich rockové generace se počali seznamovat s policejními celami, soudními síněmi a vězením. Nejkrutější daň si toxická závislost vybrala na Brianu Jonesovi. Za nevyjasněných okolností byl 3. července 1969 nalezen mrtvý v bazénu svého domu. Osmdesáté roky byly v životě Stones léty útlumu. Vzájemné vztahy Jaggera a Richardse byly nevalné, zpěvák se nechal slyšet, že z práce pro kapelu je už příliš unaven, a v roce 1984 podepsal ke zděšení ostatních vlastní nahrávací smlouvu.

O rok později vydal své první sólové album She’s the Boss. Staří parťáci se naplno usmířili až v roce 1989 při práci na desce Steel Wheels, po níž následovalo světové turné Urban Jungle. To poprvé přivedlo Stones i do Prahy. Po turné kapelu opustil nejstarší člen, baskytarista Bill Wyman, aby si dopřál po třiceti divokých letech přece jen trochu odpočinku. Jeho místo zaujal Darryl Jones, s nímž kapela pokračuje dodnes. I když nutno přiznat, že hudební aktivitou připomíná v současnosti její padesátiletý mejdan spíše poklidné posezení starších pánů. Ale nechme se překvapit.