Na úvod Pafko krátce líčí osud svých rodičů, dětství a studia. Vyrůstal skromně a ze slovenského venkova si přinesl obyčejné selské moudro. Tak třeba příhoda s krávou, která se mu zle pomstila za to, že ji zezadu postrkoval, ho poučila, že ani jako vedoucí pracovník nemá doktory a sestřičky postrkovat a stát jim za zády jako dráb. Škoda jen, že autor příhody vypráví velmi stroze, přece jen je spíš mužem skalpelu, než pera.

Nástup komunismu se jeho rodině moc nevyplatil, nicméně vystudoval a zcela propadl práci. Cítil, že má vlastně štěstí - práci chirurga marxismus příliš neovlivnil, byť vyšší funkce musely mít rudou knížku. Podle autora ale tito znouzekomunisté byli převážně normální inteligentní lidé, odborníci, kteří jim „to podepsali“ v rámci lékařské kariéry.

Z jeho střízlivého vyjadřování jasně vyplývá, že se autor nepovažuje za střed světa a zápisky proto nepůsobí směšně jako blábolení různých fotbalistů a popových hvězd. V Německu se Pafko naučil heslo „vždy s klidem“ a toho se prý drží. Člověk, který tak často vídává hranici mezi životem a smrtí, vnímá běžné starosti jako směšné.

Ve svých úvahách obhajuje třeba nepopulární „připlácení si“ za nadstandard v nemocnici, ale zdůrazňuje, že základní medicínský postup musí být stejný u prezidenta i bezdomovce. Ostře kritizuje paušální financování nemocnic, které vede k tomu, že se některé chtějí „složitého“ pacienta, který bude stát hodně peněz, zbavit. A v závěru se přiklání k eutanazii: „...člověk by měl mít právo zvolit si odchod ze světa, pokud budou splněna jasně definovaná pravidla.“

Celkové hodnocení: 70 %