Woody Allen: O lásce jsem se nedozvěděl vůbec nic

Poslední dobou se Allen drží režie a už málokdy hraje, v novince Do Říma s láskou si ale stoupnul i před kameru.

"Jen proto, že tam byla role pro mě. Když píšu scénář a je tam role pro mě, hraju v tom. Jak jsem zestárnul, vhodné role vymizely. Když jsem byl mladší, líbilo se mi, že jsem mohl hrát hlavní role a točit romantické scény se ženami, byla to zábava. Teď jsem starý a můžu hrát akorát vrátného nebo strýčka a podobně, a to mě vlastně moc nebaví. Jen příležitostně, když se nějaká role nabídne, zahraju to."

Už dlouho toužil natočit film v Římě a v pokročilém věku se mu to konečně podařilo. "Mluvil jsem o tom natáčení v Římě léta s lidmi, kteří tam distribuují mé filmy... Chtěl jsem pracovat v Římě a pak přišla možnost sehnat rychle peníze z jediného zdroje. Tak se to prostě sešlo."

Film může být vnímán jako úvaha o slávě a úspěchu, ale Allen to původně nezamýšlel. Na začátku měl nápad o muži, který může zpívat jen ve sprše. Jednoho dne se proslaví a ani neví proč. Pak se do toho přimotá mladý zamilovaný pár.

"Je to jen náhoda. Možná jsem to měl v podvědomí a nějakým divným způsobem se to dostalo ven. Ke slávě se stavím stejně jako postava šoféra ve filmu. Život je těžký, ať už jste slavní nebo ne. Nakonec je pravděpodobně lepší být slavný. Dostanete lepší místa na basketbalu a lepší stůl v restauraci. Když zavolám v sobotu ráno doktora, tak přijede. Je hodně požitků, které si neužijete, když nejste slavní. Neříkám, že je to fér, je to trochu hnusné, ale nemůžu říct, že si to neužiju."

"Jsou tu i nevýhody slávy, ale dá se s tím žít. Nejde o život. Když číhají paparazziové před restaurací nebo domem, herci z toho dělají velké drama, uhánějí do aut a zakrývají se věcmi, jako kdyby je chtěli ukřižovat nebo co. O nic nejde. Zvyknete si na to. Ty špatné věci vám skvěle vynahradí rezervace na večeři."

Ve filmu Půlnoc v Paříži nechává režisér postavy ve snových retro scénách cestovat časem, sám ale tvrdí, že by o to nestál.

"Do minulosti bych si vyrazil nanejvýš na oběd. Nechtěl bych žít v minulosti, protože má spoustu nevýhod, jak jsem naznačil v Půlnoci v Paříži. Nedostanete anestetikum u zubaře, nedostanete antibiotika, neseženete věci, na které jste zvyklí, jako třeba mobil a televize, veškeré pohodlí. Sanitka by k vám přijela asi za rok."

"Ale byla by legrace, kdybyste se mohli setkat s přítelem na obědě v Paříži roku 1900 nebo se v roce 1870 pár hodin projít v parku a pak rovnou zpátky na Broadway."

"Nikdy jsem nebyl spokojen s žádným filmem, který jsem udělal. Dělám je, ale pak se ani na jeden nedívám. První film jsem natočil v roce 1968 a od té doby jsem ho neviděl. Úplně ztuhnu, když je vidím. Nemám je rád, protože je velká mezera mezi tím, co si představujete v hlavě, když píšete, a tím, když pak musíte projít testem reality. Píšete a je to zábavné a krásné a romantické a dramatické a pak se sejdete jednoho studeného rána s herci a nemáte dost jednoho nebo druhého a něco se pokazí, uděláte špatné rozhodnutí a všechno se podělá," lamentuje šestasedmdesátiletý režisér.

Ani slavná Annie Hallová ho neuspokojila, protože původně plánoval jiný film, který měl být produktem vědomí jednoho muže, ale výsledek byl velmi nesoudržný a nikdo ho nechápal.

"Všechny zajímal vztah mezi mnou a Diane Keatonovu, ale to mě nezajímalo. Byla to jen malá část rozsáhlého plátna. Nakonec jsem film musel zredukovat na mě a Dianu Keatonovou, takže jsem s ním byl docela nespokojený."

Newyorského klasika skvěle vystihuje i skeptický výrok, kterým odpověděl na otázku, co nejdůležitějšího se dozvěděl o lásce:

"Pokud jde o důležité věci v životě, nedozvíte se o nich stejně nic. Můžete se dozvědět něco o technice, ale o skutečných lidských problémech, ať už existenciálních nebo romantických, se nedozvíte nikdy nic. Uděláte ze sebe pitomce ve dvaceti a stejně tak ve čtyřiceti, v šedesáti a v osmdesáti..."