Režisérské duo Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) nechce za každou cenu šokovat, ale sympaticky se pokouší vytvořit vizuálně přitažlivou a co do situací i vztahů čitelnou variantu příběhu proslulého svůdce. To první se jí daří, na čitelnosti ale inscenace časem poněkud ztrácí.

Už během předehry se odehraje baletně stylizovaná scéna milostného svádění, jíž přihlíží Don Giovanni s Leporellem v roli diváků umístěných na dřevěných sedačkách, důvěrně známých z někdejších kinosálů.

Metafora kina posílí v druhé části inscenace, kdy pohyblivým obrázkům věnuje pozornost stále víc diváků. V roli pozorovatele dění se ocitá i Komtur, který tu a tam prochází nikým neviděn a děsí pouze Giovanniho. Budí to očekávání směřující k pointě, ale ta nepřichází.

Utopený v hloubce jeviště

A když se do toho zaplete povrchně nahozený vztah otce a syna v podobě malého Giovanniho, tajemnost Komtura to paradoxně spíše oslabí. Zvláště v závěru, kdy místo démonického mstitele přichází tentýž nezúčastněný pán zvoucí Giovanniho kamsi do inferna v podobě spáleného pavilónu lásky, bohužel natolik utopeného v hloubce jeviště, že ho řada diváků těžko vůbec zaznamená, natož ocení.

Tento Don Giovanni se pohybuje v krajině spálených nadějí, ozvláštněné květy černých tulipánů, jež pro své milenky Giovanni kouzlí z podzemí a jež Donna Elvírá zabodává do země jako šípy své zhrzené lásky. Elvíra vláčí v kufru svatební výbavu včetně závoje, do něhož ji Don Giovanni nakonec příznačně zamotá.

První jednání se odehrává v neutrální bílé scéně s faustovsky začerněným oknem, v němž se s příchodem Zerliny a Masetta objevuje čapí hnízdo jako ironická připomínka rodinné idyly. Don Giovanni ale postrádá faustovsky metafyzický rozměr. Je to jen okouzlující, patřičně vyfešákovaný svůdce, jemuž se ženy samy kladou do náruče. Jejich shodná vizáž jako by parafrázovala název jiné Mozartovy opery – Cosi fan tutte. A to je zjevně i téma tohoto Giovanniho.

Vtipné nápady a zbytečné baletní ornamenty

Inscenace Skutr má řadu vtipných nápadů, ale také dost zbytečných „baletních ornamentů“ ve smyslu vnější ilustrace, nikoli rozkrytí vztahů. Je ale divácky zábavná, nachází v situacích humor, jen mi schází tragičtější protiváha této lehkosti, jež v Mozartově hudbě zaznívá.

Režijnímu výkladu se evidentně podřizuje hudební dramaturgie, volně mísící pražskou a vídeňskou verzi a škrtající někdy i proti logice jevištního dění (škrt Giovanniho intriky vůči Masettovi).

Netopilova hudební koncepce nepřinesla v první polovině nic podstatně nového, předehra dokonce působila ploše a nedramaticky, ale jako by orchestr nabral dech, zaujal v druhém dějství precizností, i větší dynamickou propracovaností. Pozoruhodné byly živé recitativy směřující téměř k mluvené řeči.

Mladé sólistické obsazení je příjemné co do zjevu i hereckých schopností, horší je to s pěveckým zvládnutím náročných partů a zejména sezpívaností jednotlivých hlasů. Na premiéře zazpíval titulní postavu Svatopluk Sem velmi solidním způsobem, pro Giovanniho má i charismatický zevnějšek a herecký projev. Výborný byl věčně naštvaný Leporello hlasově i herecky obdařeného Jana Šťávy a jejich společné scény patřily k nejlepším momentům inscenace.

Z ženského obsazení dominovala pěvecky suverénní i okouzlující Dona Anna Jany Šrejmy Kačírkové, soprán Lucie Hájkové (Donna Elvíra) zněl nepříjemně ostře i s nepatřičným vibratem. Mladý tenorista Wesley Rogers (Don Ottavio) vládne zatím víc krásným hlasem než patřičnou technikou k dosažení mozartovské lehkosti. On i Hájková z ansámblů nepříjemně hlasově trčeli.

Milou, příjemně sezpívanou i sehranou dvojici vytvořili David Nykl a Lenka Máčiková jako Masetto a Zerlina. Miloslav Podskalský ztělesnil tradičně ušlechtilého, ale poněkud bezvýrazného Komtura.

Nový Don Giovanni představuje sympatický, byť ne k precizní výpovědi dotažený pokus, který má šanci zaujmout. Do Japonska prý ale pojede starší Kašlíkova inscenace. Pro jistotu?