Článek
Její aktuální turné totiž oslavuje loňské výběrové dvojalbum National Treasures – The Complete Singles. Jsou na něm všechny singly z deseti řadových desek, jež formace vydala, pročež lze v podstatě tvrdit, že příchozím sypala jeden hit za druhým a jedna silná melodie neomylně střídala druhou.
Ano, Manic Street Preachers na počátku devadesátých let dělali čest svému názvu a skutečně měli sílu i image jakýchsi šílených pouličních kazatelů, které trápí sociální nerovnost mezi lidmi a jejichž politické smýšlení je levicové. Postupem času se ale nervní punkový zvuk písniček z prvního alba Generation Terrorists (1992) proměnil ve vzorný rockový střední proud. Do dalších skladeb vstoupily klávesové či smyčcové plochy a kapela vše spojila třemi poznávacími znaky: naléhavým a současně lkavým zpěvem kytaristy Jamese Deana Bradfielda, jednoznačně čitelnými melodiemi s jasným autorským rukopisem a sociální tématikou v textech, přičemž levicový náhled ve filozofii těchto studentů sociologie přetrval.
Nejpřesvědčivější byl hlas
Všechny ty charakteristické rysy s sebou v Praze měla, přičemž nejpřesvědčivější byl pěvecký projev Bradfielda. Přestože od dob, kdy nahrával první alba, již notný čas uplynul, jeho hlas zůstal nezměněný.
V Praze navíc zpíval intonačně naprosto bezchybně. V jednu chvíli mu vokální part zkazil koncertní kytarista Wayne Murray, jenž jezdí s Manics po světě již šestý rok a svou hrou zhutňuje party kytar. Jinak ovšem patřila vokální stránka koncertu k pevným jistotám, bez ohledu na to, že mnohé pasáže byly součástí takzvaných zvukových podehrávek.
Díky nim vystoupení umocnily nejenom zpěvy, ale i další doprovodné a pro některé skladby nedílné zvuky včetně smyčcových partů v písničkách A Design For Life, Everything Must Go nebo (It’s Not War) Just The End Of Love. Celkově to znamenalo, že koncertní zvuk kapely byl rázný, v popovějších skladbách měl pak tendenci vystavovat na odiv svůj rockový grunt.
Manic Street Preachers zařadili do programu dost písniček ze svého prvního alba Generation Terrorists, od jehož vydání uplynulo v únoru dvacet let. Skladby Motorcycle Emptiness, You Love Us, Love’s Sweet Exile či Little Baby Nothing vykazovaly i ve svém současném provedení prvky punkové syrovosti, která byla vlastní jejich původním studiovým verzím. Nutno ale přiznat, že jim čas trochu ubral na naléhavosti, tím spíš, když sama kapela v rozhovorech tvrdí, že ne za všemi prohlášeními v textech z uvedeného alba stále stojí.
Škoda také, že v duetech You Love Alone Is Not Enough a Some Kind Of Nothingness nezpívali z předtočeného záznamu ti, kteří ve studiové verzi hostují, tedy Nina Perssonová z The Cardigans, respektive Ian McCulloch ze skupiny Echo And The Bunnymen. Technologie by to bez potíží umožnila a skladby by v obou případech dostaly příznačnější ráz.
Přesto odehráli Manic Street Preachers na skromně vyzdobeném pódiu v Praze povedený koncert. Se závěrečnou If You Tolerate This Your Children Will Be Next se rozloučili a žádný přídavek se už nekonal. Nebylo to prázdné gesto, tahle kapela na svých koncertech nepřidává. I proto zaznělo bezmála pětadvacet skladeb.