Jako dcera židovské matky neměla Uhlířová-Bártková snadný nástup do života. Za okupace, kdy byli oba rodiče vězněni v koncentračním táboře, vyrůstala u příbuzných, nesměla studovat a teprve po válce absolvovala romanistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Francouzské a italské literatuře a divadlu se poté věnovala jako pedagožka na DAMU i FF UK a překladatelka. Kniha obsahuje i její studie o Rollandovi, Pirandellovi a Ioneskovi.
Těžištěm knihy jsou ale její kritiky z 60. let pro Divadlo a Divadelní (a filmové) noviny. Charakterizuje je nejen precizní způsob vyjadřování a krásný jazyk, ale především schopnost přesného uvažování v kontextu tvorby i doby a v neposlední řadě i nepoddajnost obecnému vkusu a politickému tlaku, s níž kriticky přistupuje i k nedotknutelným osobnostem.

Skvělé jsou i její analýzy herectví

Vůle k pravdě a touha dobrat se smyslu tvorby poznamenaly vše, co vyšlo z jejího pera.
A že toho bylo hodně: sledovala divadelní dění v rámci celé republiky včetně zahraničních hostování, porovnávala premiéry Topolových, Havlových, Kohoutových her i prosazování Ioneska, Dürrenmatta, Geneta, Anouilha i dalších autorů na českém a slovenském jevišti.

Měla neomylný smysl pro vyhmátnutí podstaty problému: to, co píše o omylech při inscenování Topolova Konce masopustu, platí jasnozřivě i pro dnešní návraty k jeho textu.

Skvělé jsou i její analýzy herectví, v nichž umí oddělit podíl herce od práce režiséra, pochválit, podpořit i zkritizovat bez dnes tak módní a hloupé arogance, ale s o to preciznější argumentací. Čas vyměřený Evě Uhlířové byl krátký. Odolávat tlaku doby bylo pro její duši stále těžší a po okupaci v srpnu 1968, kdy bylo jasné, že krédo psát pravdu bude nadále nenaplnitelné, ukončila své prohlubující se deprese dobrovolným odchodem.

Kniha o Evě Uhlířové patří do ruky nejen odborné veřejnosti, především mladým kritikům, ale i všem, kteří dovedou ocenit schopnost myšlení přetavenou do slov.

Celkové hodnocení: 90 %