Na začátku byl zapomenutý šrot, na konci dekorované obří cisterny nebo roztomilí kovoví tvorové, původem expanzní nádrže. Sochař a spoluzakladatel skupiny Tvrdohlaví Čestmír Suška již několik let dává chladnému světu kovu lidštější charakter, který se nyní do 3. června (venkovní instalace do 31. srpna) rozprostírá v pražském Centru současného umění DOX. Suška do železa vyřezává obyčejné vzory, z odřezků pak skládá něco nového. Věcem nechává původní nátěr, je to přece jejich identita, a sám proces popisuje jako „svlékání svetru“.

Výstava se jmenuje Outside/Inside. Vrcholí jí váš projekt Rezavých květů, převážně nalezených objektů, v nichž se prolíná svět vnější a vnitřní. Jaké další roviny hledáte a nacházíte při vyřezávání a sestavování mamutích kusů železa?

V mých sochách se kombinuje mnoho rovin týkajících se třeba vzpomínek. Některé ornamenty odkazují na dětství – tehdy, když jsem byl nemocný, jsem z postele pozoroval dekor na zdi, takzvané válečky. V těch otiscích jsem rozpoznával různé skryté světy a zvířata, bylo to něco, čím jsem si vnitřně žil. A to mi zůstalo dodnes. Ornamenty vnímám spíš jako struktury, protože čím víc se o světě dozvídám, zjišťuju, že je plný všelijakých struktur, ať už viditelných nebo neviditelných.

Zakladatel DOX Leoš Válka tvrdí, že je vaše dílo dobře přijímáno širokou veřejností. Čím to podle vás je?

Asi tím, že hledám jednoduchá řešení. A nemyslím řešení, jaká známe z politiky.

Šiška (2011)

Šiška (2011)

FOTO: Dox

Přitom vaše objekty vznikají tak, že třeba do obří cisterny vyřežete tvary, abyste z nich následně další objekt - jeho dvojče - sestavil. To mi nepřipadá jednoduché.

Řekl jsem to špatně. Hledám jednoduchost, ale není vždy jednoduché ji najít. Chci, aby na konci lopotné cesty bylo něco, co není složité pochopit, co je spíš v rovině emocí a dá se vycítit a souznít.

Co je na tom lopotění nejbolestivější?

Nejtěžší pro mě jako otce čtyř dětí bylo odhodlat se, že budu rodinu živit sám na volné noze, že se budu věnovat volné tvorbě a dělat něco tak rozsáhlého, rozprostírajícího se na obou stranách Atlantiku. Těžké je nebát se nových cest a jít do toho, protože když se člověk nakonec odváží, jde to pak skoro samo.

Vy jste navíc nechal svou odvahu vzplanout daleko od domova, až v Americe. Se železem jsem začal pracovat před sedmi lety během rezidenčního pobytu ve Vermontu.

Všechno propuklo v tamním kovošrotu, kde jsem objevil úplně nový svět a absolutně propadl „znovuoživování“ zapomenutých věcí. Našel jsem tam třeba jednu polokouli, která sloužila jako část zásobníku na tekutý plyn. Lidi si je dávají různě na zahrádky a dělají z nich mísy na barbecue. Nejprve jsem do ní plazmou vyřezával otvory, pak jsem začal polokoule spojovat, až vznikly koule. Fascinovalo mě to.

Pár (2012)

Pár (2012)

FOTO: Dox


Dřív jste přetvářel do uměleckých objektů dřevo. Jak velká to byla změna?

Dřevo jsem sice používal stejným způsobem, jen jsem k němu přistupoval s tím, že ho nevytvořil člověk, ale příroda. Původně jsem kov neměl rád a nevyhledával jsem ho. Přitom nabízí úžasné možnosti, můžete jej vyřezat, rozdělit a znovu spojit. U dřeva je to pracnější.

Navíc mě zaujalo, že ty železné nádoby nebyly navrženy, aby byly krásné, ale aby fungovaly, a že jejich technický tvar je leckdy krásnější a zajímavější než ten, který je vyráběn se snahou být dokonalý ve všech směrech.

Objevil jste u některého z objektů výjimečnou historii?

Všechny mají svůj příběh. Třeba rozhledna, můj nejnovější objekt, je původně zásobník na letecký benzín – ten určitě „viděl“ tisíce a tisíce letadel. Některé nádrže jsou z pivovarů, léta v nich zrály hektolitry národního zlata. A zvlášť v Americe jsem si oblíbil nádoby na tekutý plyn, jímž se vytápěly domy.

Vedle starších prací jako Rybí kost nebo Šiška vystavujete i novější, mnohem jemnější až figurativní barevné plastiky. Chcete si tím spíš odpočinout od tunových objektů, nebo jste v nemluvných tvorech ze železa našel jiné zalíbení?

Stejně jako menší plastiky i velké sochy jsou hra. To je možná odpověď na to, proč mé dílo lidi baví. Možná právě ta hravost na ně přeskakuje. Časem bylo vyřezávání cisteren trochu úmorné, a když jsem dodělával desetimetrovou rozhlednu, byl jsem unavený a chtěl si odpočinout. S menšími sochami jsem si oddechl fyzicky i duševně a svým způsobem jsem se vrátil i ke svým začátkům, kdy byla moje tvorba figurativnější.