Článek
Režisér a herec Nanni Moretti si ke své satiře na katolickou církev vybral situaci, která je v existenci této zkostnatělé a vlastní setrvačností fungující instituce čas od času naprosto klíčová: po smrti starého papeže je svolána konkláve, kardinálové se uzavřou před vnějším světem a o samotě volí papeže nového.
Už v tuto chvíli Moretti rozehrává velké, v detailech báječně vtipné představení. Staří pánové oblečou hábity, které nejsou než divadelními kostýmy, a usednou nad prázdné papírky, na něž má každý z nich napsat svého kandidáta. Není snadné se rozhodnout, a nejvyšší představitelé církve jako kluci ve školních lavicích bloumají pohledy po „třídě“, snaží se opisovat, a hlavně se tiše modlí: Bože, ať to nejsem já.
Dvojkolejná smršť humoru
Na svatopetrském náměstí zatím věřící hlasitě truchlí a televizní štáby s pohledy upřenými na komín se dohadují: je to ještě černý kouř (papež stále není zvolen) nebo už hulí bílý, který oznámí, že volba byla skončena? Konečně je rozhodnuto a na scénu vstupuje skvělý Michel Picolli jako nově zvolený Svatý otec. Na scénu ano, na balkón jen s velkými obtížemi. A když má pozdravit tisíce věřících, jako blesk do něj udeří pochybnosti. Nedokáže svou novou roli přijmout, musí pryč.
Fraška pokračuje: narychlo přivolaný psychoterapeut, kterého hraje sám režisér, nic nezmůže už proto, že nesmí klást otázky, které jsou základem jeho práce. A když papež uteče z Vatikánu, rozpoutá se dvojkolejná smršť humoru na jedné straně a vážných myšlenek na straně druhé.
Jerzy Stuhr a Michel Piccoli v hlavních rolích povedeného filmu.
Moretti je servíruje v přirozeném prolnutí jednotlivých komických a vážných situací. Papež bloumá ulicemi Říma, trápí se, přemítá o světě a svém postavení v něm, až skončí – jako velký znalec Čechova, který kdysi toužil být hercem – v divadle.
Tiskový mluvčí Vatikánu v podání báječného Jerzyho Stuhra je na mrtvici. On je tu od toho, aby dal světu najevo, že se nic neděje, papež jen lehce churaví, ale rozhodně je tu. O věřící samotné tu přitom vůbec nejde, hlavní je zachovat fasádu. „Cholera jasna!“ vletí do své mateřštiny, když se mu všechno bortí pod rukama.
Kardinálové mezitím ubíjejí čas po svém. Někdo si zajde na cigaretu, jiný cvičí na rotopedu. A uvězněný terapeut, který nesmí odejít, dokud nebude procedura volby skončena, přebírá starcům jejich léky, hraje s nimi karty, rozmlouvá o životě, uspořádá jim velkolepý volejbalový turnaj…
Ačkoliv v této linii dal Moretti sám sobě prostor poněkud rozsáhlejší, než by bylo ku prospěchu věci, pořád je to velká zábava.
Chytrý film
Moretti natočil velmi chytrý film, který s humorem, jenž vůbec není zlý, ale o to působivější, ukazuje církev jako divadlo, které obyčejným lidem nabízí právě jen to představení, jinak mu mohou být ukradeni.
Současně klade hodně otázek o smyslu lidského počínání, šalbě všech dogmat i významu pochybností. A takový film vidět, to je jedna velká radost.