Učitel češtiny a dějepisu Petr Kovář, kterého hraje Filip Blažek, si ve čtyřiceti letech musí přiznat, že dosud nepotkal ženu svých snů. Nepotkal? Snad tenkrát na gymplu Elišku, ale té se to ani nepokusil říct. Začne mu to vrtat v hlavě, a tak přijme nabídku experimentální cestovní kanceláře, která ho na měsíc pošle zpátky do června 1989, aby se to pokusil napravit. Blažkovu roli v tu chvíli přebírá Jiří Mádl.

Nápad to sice není objevný, ale také není špatný. Kombinace zmíněných tří prvků slibuje velký divácký zájem: staré študácké komedie, macourkovsko-vorlíčkovské sci-fi stejně jako novější „pelíškovské“ retro, to všechno jsou hity, které neztratily popularitu, naopak na obrazovkách získávají nové generace diváků.

Největším pozitivem filmu je přítomnost Jiřího Mádla.

Největším pozitivem filmu je přítomnost Jiřího Mádla.

FOTO: Bioscop

Debutující scenárista Lumír Hulčák a režisér Miloslav Šmídmajer z nich všech hodně vzali, ale bohužel nic nepřidali, takže film působí spíše jako „pro pamětníky“ než jako retrostyl. Rámcový děj se odehrává tady a teď, přitom film je zastaralý jak v textu, tak v realizaci. Ta se navíc vleče neúnosných 120 minut, opakuje stejné situace včetně naprosto zbytečných honiček s králíkem. Vypravěčský styl je výrazně televizní, statický, navíc režisér dnes už nevídaně neobratně nakládá s product placementem od piva po žvýkačky.

Stroj času připomene padesát let starý film Muž z prvního století, školní zkoušení spíše známou scénku Kaiser–Lábus: učitel se ptá na takovou pitomost, jako třeba aktuální funkce Gustáva Husáka, a Petr si nevzpomene, přestože portrét visí na zdi a přestože názvy novin si pamatuje na tehdejšího středoškoláka až překvapivě dobře.
Zato se u snídaně s úsměvem diví loupákům – které se úspěšně prodávají a snídají dosud…

Nevěrohodně působí jak Eliščino překvapení, že Vrchlického Za trochu lásky… je hezká básnička, tak i vykreslení politické situace v již dost „horkém“ létě 1989. Mnohé dobové odkazy by patřily o hezkých pár let jinam, sem jsou „nainstalovány“ jen jako zřejmě spolehlivý zdroj smíchu.

Spoléhá na to, že diváci nebudou myslet

A je tu i hodně viditelně našroubovaných fórků ve vazbách minulost–současnost, jako například spolužák Krejčíř. I když to patrně rozesměje, je to poněkud laciné…
Velkým prohřeškem proti žánru je ale hlavně vyústění filmu, díky němuž celý rámec ztrácí smysl: Petr odjel do minulosti z přítomnosti, pak se vrátí, ale ta přítomnost je jiná. Odkud to tedy odjel, jak žil a jak se do té původní přítomnosti dostal?

Zřetelný scenáristický záměr vydupat happy end za každou cenu takovou hrubou nelogičnost žádným způsobem neospravedlňuje, jen spoléhá na to, že diváci nebudou myslet a bude jim to jedno.

Naštěstí má film Jiřího Mádla. Ten přiznává, že zastaralost cítil už ve scénáři a to „své“ si upravil, přepsal. S gustem to pak zahrál, jeho Petr je jiskřivě milý, nápad se založením „facebookové“ nástěnky, odpovědi při zkoušení z literatury, kterou v současnosti učí, moderní taneční výstup na dobové diskotéce s písněmi Michala Davida nebo tiše brumlané poznámky k plánům spolužáků, to vše je výborné.

A ať to původně napadlo Mádla nebo Hulčáka, především díky Mádlovu podání je to svěží a vtipné. Modernost jeho postavy je sice samozřejmě dána tím, že přichází z jiné doby, ale topornost ostatních jde – snad s výjimkou Viktora Preisse – za časovou hranici, protože toporné jsou jejich úlohy. Včetně Elišky v podání Evy Josefíkové, která dělá, co může, ale jejíž postava je bohužel příliš nevýrazná, než aby mohla překročit zdobnou funkci.

Celkově je komedie Probudím se včera především nevyužitou šancí dostat „tři v jednom“ nad průměr a nabídnout moderní žánrový film. Některé velmi dobré pasáže naznačují, že by to šlo, jen to lépe umět.

Celkové hodnocení: 50 %