Můžeme mít výhrady, že Mojžíše nalezneme v příběhu tří alkoholiků v putyce poslední kategorie jenom stěží. Jejich obava ze světa za okny domácího vězení, strach vyhlédnout, co je za nimi, čekání na spásu, která nepřichází, je spíš alegorií obecně české, vládou národu ordinované nevraživosti k Evropě.

Dvacetiletá Lehečková jenom zareagovala na výzvu Švandova divadla uvést na scénu původní české hry. Z kritického pohledu má V(ý)chod blízko spíše ke studentské produkci těkající mezi realitou současné duchovní chudoby a absurditou zdejšího vzdoru.

Muž 1 (Kamil Halbich) a Muž 2 (Jaroslav Šmíd) oscilují mezi chlastem a hospodskými moudry o nebezpečnosti světa za obzorem, tedy za stěnami dobrovolně uzavřeného prostoru hostince.

Vezme na sebe úkol vyvést lid z otroctví

Bojí se pohlédnout zpět, vyhlédnout si zakazují. Aby aspoň zaplatili, na to přísně dohlíží servírka Linda (Markéta Frösslová). Na jejich území vtrhne Příchozí (Filip Čapka). Je jiný, proto nedůvěryhodný. Až když notorikům nabídne kořalku, připouštějí, že je hoden jejich společnosti.

Prostor za zeď očistce nakonec společně prolamují, je ale těžké předpokládat, že Příchozí vezme na sebe úkol vyvést lid z otroctví do země zaslíbené… Natož aby mu Bůh svěřil tolikrát v dějinách o skálu roztříštěné Desatero.

Dramaturgyně Martina Kinská s režisérem Šiktancem domýšleli za Hanu Lehečkovou: Otevření prostoru jediným směrem může být přece vchodem na východ!

Právě tam nám zavilou opozicí proti osobní moc omezující integraci v evropském společenství tak vehementně ukazují cestu naši provinciální faraonové.

Celkové hodnocení: 60 %