V jaké situaci je dnes pražské divadlo? Chodí do něj lidi hodně, nebo málo?

Abych byl upřímný, pro mne je pražské divadlo – mluvíme tu především o činohře nebo podobě divadla, které z činohry vychází – obestřeno záhadou. Divadlo je menšinový druh zábavy, nikdy nemůže konkurovat například televizi. Přesto z kulturního přehledu vyplývá, že denně se v Praze hraje přes padesát představení.

Tak se sám sebe ptám, jak je možné denně prodat tolik míst v hledišti? Nebo jsou to jenom Potěmkinovy vesnice a sedí tam deset až patnáct diváků? Kdo to potom platí? Já už dnes do divadla tolik nechodím, ale pokud jdu, tak tam nebývá prázdno. Opakuji, že je to pro mě velká záhada a chybí mně sociologický průzkum zaměřený na pražského diváka a jeho vztah k divadlu.

Mluvil jste o tom, že se v Praze denně hraje přibližně padesát představení. Má však divák skutečně z čeho vybírat? Jak se od sebe jednotlivá divadla liší?

V Praze máme několik typů činoherních divadel. Především jsou to klasická tradiční repertoárová divadla, například Divadlo na Vinohradech, Městská divadla pražská, Divadlo pod Palmovkou. Myslím, že tato divadla se od sebe příliš neliší. Pak jsou tu některá menší, rovněž repertoárová, která ovšem mají svou originální poetiku; mezi ně bych zařadil například Dejvické divadlo, Činoherní klub, Divadlo Komedie. A jsou i scény jiného typu, které usilují o experimenty a poskytují divákům neobvyklé zážitky.

A samozřejmě jsou tu divadla vyloženě zábavného charakteru. A to ještě nemluvím o hudebnězábavném divadle, které hraje velmi význačnou roli. Takže divák si zřejmě má z čeho vybírat. Možná by to trochu mohlo vysvětlit, proč se dá v Praze denně vidět tolik představení.

Pokud se od sebe dramaturgie velkých činoherních repertoárových divadel příliš neliší, má cenu je v dnešní době stále zachovávat?

Jsem rozhodně přesvědčen, že ano. Tato divadla jsou součástí středoevropské divadelní kultury, do níž patříme. Repertoárová divadla ovšem nemohou být dnes zajímavá jenom dramaturgií, ale celou svou poetikou, do níž dramaturgie patří. To znamená text nějak uchopený a jevištěm nějak provedený; říká se tomu interpretace. A tady nastávají problémy: jak daleko může tato interpretace jít, jak dalece může nejenom měnit a předělávat text, ale i celou inscenační tradici.

Současný vývoj se v tomto směru vyznačuje naprostou volností a neomezeným rozsahem; nedávná inscenace Shakespearova Krále Leara v činohře Národního to demonstruje přímo názorně. Někteří jsou nadšeni a strženi, jiní z divadla odcházejí rozhořčeni až uraženi o přestávce.

Menší divadla si ale podle vás originální poetiku budují.

Menší divadla ano. V řadě inscenací v Činoherním klubu nebo Dejvickém divadle se ukazuje, že lze ctít text, ale zároveň ho vyložit zcela moderně, zejména díky herectví. A své uznávané postavení si zajisté takto vybudovalo Divadlo Komedie. Otázkou pro mne je Divadlo Na Zábradlí. Petr Lébl mu vtiskl velmi osobitou poetiku, ale po jeho smrti se toto divadlo stále hledá a obávám se, že funguje tak trochu ze setrvačnosti.

Nedávno proběhlo výběrové řízení na ředitele Divadla na Vinohradech. Myslíte si, že je vhodné vybírat šéfy velkých scén na základě konkurzu?

Já na výběrová řízení v divadlech nevěřím. Myslím si, že šéfové mají být rovnou ustanovováni a lidé, kteří je ustanovují, by měli být schopni vybrat člověka, který je dostatečně zralý, už něco dokázal a přesvědčil, že dokáže vtisknout danému divadlu zcela unikátní tvář. Zahraniční model je třeba takový, že se potenciální šéf osloví dva roky předem, aby byl schopen se na svou roli dostatečně připravit. Konkurzy podle mě nemají v současné situaci pražského divadla význam.