Článek
Co se vám líbí na poezii Františka Novotného, že jste se ji na CD nazvaném Buďme blaženi rozhodl načíst?
Říkávám o něm, že mu maminka s tatínkem svázali do uzlíčku slova a vypravili ho s nimi do světa. On do něho přidával další a teď sedí, sahá do něj a je to. Jeho básně mají přísný řád, přitom jsou prosté a jednoduché. To je na kumštu nejtěžší, to víme.
Nedovoluje patos, i když píše o velkých věcech, o pánubohu, o válce, o dítěti, mamince, o rodině a velké lásce. Pro mě je důležité, že poezie hledá a objevuje krásu. Není to psaní veršů, ale styl života. Jeho poezie se nedá recitovat. Při tom slově mi naskakuje husí kůže.
Proč?
Měl jsem problém už na škole, když jsem si vybral předmět umělecký přednes. Po třech hodinách jsem pochopil, že je to blbost. Bližší mi bylo si verše přečíst a zjistit, že je básník napsal za mě. To jsem vždycky zajásal. Když se mnou cloumala puberta, chodil jsem u nás doma s podkasanýma kalhotama: „Chtěl bych tě potkati v lukách, v lukách je mládí na všechny strany, pokorné odevzdání…“
Zjistil jsem, že Fráňa Šrámek napsal za mě něco, o čem jsem tehdy ani nevěděl. Netušil jsem, jak na člověka zapůsobí hebkost ženského ňadra, jak láska prosvítí život. Říkal jsem si: Jak to pan Šrámek může vědět, že zrovna tohle cítím?
V doslovu mluvíte o tom, že by se poezie v dnešní polámané a přihlouplé době měla poslouchat co nejčastěji. Myslíte si, že je hodně lidí jako František Novotný?
Odpovím příběhem, který mě až vyděsil. Před dvaadvaceti lety jsem odešel z Národního divadla, nechal jsem hraní. Pro Violu mě přemluvili ke stému výročí Františka Hrubína udělat loni v září pořad. Cítil jsem odpovědnost k příteli a chápal to i jako vzdání díků, co do mě nanosil. Jsou to vzpomínky, zážitky, poslední zpěv z Romance pro křídlovku a verše ze sbírky Černá denice s názvem Obleču tě do hvězd.
„Ten je báječný,“ říkali mi. „To nejsem já, to je z Hrubína, jen jsem vynechal jméno: Terino, obleču tě do hvězd.“ Když zahájili předprodej, tak stáli lidé ve frontě po Národní třídě. Vypadalo to, jako by se vrátily uváděcí knižní čtvrtky. Šokovaný jsem byl ze zájmu, protože nechodili lidé jen z mé generace. Je to přes rok a každé představení je vyprodané. To je moje zkušenost.
Kdy jste se vůbec setkal s prvními verši a básníky?
V obecné škole. Třeba s Josefem V. Sládkem, ale neměl jsem pocit, že to je povinná četba. Vždycky mě bavilo, jak ty lidi přijdou na slova, že se rýmují. Jeden z největších básníků je Karel Jaromír Erben. Ze slov stavěl balady. Je mi bližší než Karel Hynek Mácha, přiznávám.
Víte, jak jsem se jako kluk natrápil, že dívka neposlechla maminku, šla k lávce a ta se s ní prolomila? Volá táta, který chce své dítě, a nedostane ho. Pak vrátí nožičky a ručičky, je to tragédie. Tady silná láska mateřská, naproti tomu silná láska otcovská. Kolik dneska najdeme obdobných případů? A on to několika slovy, která se dokonce rýmují, vystihl.
Vydal jste knížku povídek o létání Když jsem to slíbil, verše pro vnučku Aničku S vůní vánku po heřmánku. Nesvrbí vás ruce k tomu něco dodat?
Napsal jsem o létání, ale psát o ježdění? Víte, já byl jednou druhý, jinak jsem vyhrál. Nerozbil jsem se. To se špatně píše, byla by to taková pseudooslava, to nejde. U lítání jsem se snažil oslovit lidi, kteří se dívají nahoru ze země. Ale nepsal jsem, že jsem byl vybrán do B družstva reprezentace v akrobacii.
Lítání je také určitý druh poezie. Vždycky jsem říkal, že lítám pro krásné návraty na zem. A navíc je tam parta. Někdo vám musí éro vystrkat z hangáru, jiný vytáhnout nahoru, další dostat dolů. Chlapská soudržnost je velká věc.
Necítíte přece jen jako herec Národního divadla potřebu portrétních vzpomínek?
Máte pravdu, slíbil jsem to. Během nemocí jsem všechny zážitky zasunul. Zachránil mě kočárek s Aničkou, ta byla můj doktor. Určitě nevynechám Karla Högra, svého souseda Jarouška Vojtu, Olinku Scheinpflugovou, Lálu Peška… Nevynechám ani ty negativní – Václava Švorce a Přemysla Kočího. Nemyslím, že bych si musel vyrovnávat účty, ale jen v poznámkách. O Daně Medřické jsem napsal celý fejeton, když jsme připravovali pohřeb. Kniha bude i o celé atmosféře, jak jsme žili.