Na desku písní pro děti jste mysleli už koncem osmdesátých let spolu s Karlem Plíhalem a Jarkem Nohavicou. Vy a Plíhal jste ale nestačili Nohavicovu skladatelskému tempu a on vydal album pod názvem Tři čuníci sám. Mrzelo vás, že se původní záměr nenaplnil?

Mrzelo, nebyli jsme tehdy dostatečně rychlí. To album, které vyšlo někdy počátkem devadesátých let, bylo navíc velmi úspěšné, a kdyby to šlo podle původního plánu, mohli jsme tam mít každý třetinu písniček. Desku a zejména titulní písničku znaly a znají všechny děti, Jarek tenkrát dokonce hrával i odpolední koncerty pro matky s dětmi. Chuť natočit album pro děti ve mně ale zůstala. Myslel jsem si původně, že se to stane, až budu mít vnoučky. Jenomže v mém životě se objevila dnes tříletá dcerka Violka, takže jsem skládal hlavně pro ni.

Jak vás inspirovala?

Když jsem ji houpal, přišlo mi divné zpívat „houpy, houpy, kočka snědla kroupy“. V životě jsem neviděl kočku, která by jedla kroupy, alespoň naše je nežere. A tak jsem si začal vymýšlet své texty a melodie, zpočátku spíš mimoděk, při praktických otcovských činnostech. Píseň Dušičky třeba vznikla na cestě od babičky z Dušiček. Album tvoří vesměs písničky z posledních dvou let.

Řada textů je od Daniely Fischerové. Jak ke spolupráci s ní došlo?

Texty mi nikdy nešly tak rychle jako muzika. Neměl jsem jich stále dostatek, pořád jsem hledal spřízněnou duši, nějaké příbuzné texty, až jsem jednou šel kolem zapnuté televize, kde moudrá slova zrovna pronášela právě Daniela Fischerová. Na závěr řekla básničku Dvojice, která se mi velice zalíbila. Hned jsem si na ni našel kontakt a poslal jí e-mail s prosbou, jestli by mi tu básničku neposkytla ke zhudebnění. A ona mi poslala celou, v té době ještě nevydanou knihu Milion melounů.

V doprovodném e-mailu jsem se navíc dozvěděl, že se málem zúčastnila našeho původního projektu na konci osmdesátých let. Divadlo v Olomouci dávalo tehdy její divadelní hru a v ní hrála hlavní roli Ivanka Plíhalová, tehdejší manželka Karla Plíhala. Při zkouškách se Daniely zeptala, jestli by neměla nějaké dětské básničky, že Karel zrovna píše dětské písně, že to z něj leze pomalu a nějak mu to nejde. A tak se nějaké náhodě zachtělo, abychom se nakonec potkali takhle. V knize Milion melounů jsem najednou našel spoustu textů a zhudebňovat je byla úžasně krásná práce.

 Jak jste skladby testoval?

Testovány jsou na dětech, na dceři a jejích vrstevnících. Třeba když měla narozeniny, sešlo se u nás pár dětí a já udělal takový minikoncert. Fungovalo to dobře. Zkoušel jsem ty písně hrát i dětem v mateřské školce u nás v Nížkovicích u Slavkova. Nyní plánujeme odehrát několik speciálních koncertů pro děti. A to album má koneckonců i podtitul „Písně nejen pro děti“.

Při vystoupeních pro dospělé zařazujeme tak čtyři písně z desky, a musím říct, že je berou. Vyznamenání potom je, když mi došla esemeska od jednoho rodiče, který psal: Dušičky si pouští náš malej už podesátý, a kupodivu mě to ještě neštve.

Vaše zatím poslední „dospělé“ album Nestíhám je už bezmála pět let staré. Pracujete na nových písních?

Jasně, ale musí to být zásadní písně. Nemám jich zatím dost, jde mi to pomalu.

Váš kolega Vlasta Redl vydal loni na konci roku první díl knižní trilogie My tři a já. Další dva byste měli napsat vy a Jaroslav Samson Lenk. Jak jste na tom se svou částí?

Dopsal jsem ji a jsem ve fázi takzvaného čištění. Vyjít by měla na přelomu března a dubna. Původně měla vzniknout jen jedna knížka, kterou jsme měli napsat všichni tři dohromady. V roce 1994 jsme jeli poprvé do Ameriky a chtěli jsme napsat cestopis. Jenže knih o Americe byla tehdy najednou na trhu spousta, a tak jsme od toho ustoupili. Ale pak jsme tam byli znovu hrát krajánkům, poté opakovaně i v Austrálii a na Novém Zélandu a v roce 2005 jsme se k původní myšlence vrátili.

Udělali jsme nejméně pět týdenních soustředění ve vypůjčených chatách a roubenkách a Samson vyhlásil, že kdo nenapíše alespoň dva příběhy za den, nesmí večer do hospody. Během tří let jsme se sice blížili k cíli, jenomže jsme nebyli schopni se dohodnout, jak historky seřadíme, podle čeho čtenář pozná, kdo co psal, a co všechno tam vlastně bude.

Nakonec jsme rozhodli, že to roztřetíme a každý si tu svou část knihy My tři a já napíše a vydá sám. A že nepůjde jenom o příběhy z cest, ale že lze přidat i historky z domova, vzpomínky na dětství a další příběhy k trojici se vztahující. Ty tři knihy patří k sobě, mnohé se v nich bude překrývat a hlavně pak budou v jedné krabici jako každá dobrá trilogie.

Jaká je podle vás úloha folkového zpěváka dnes?

Často se tvrdí, že folková hudba měla smysl před revolucí, protože plnila funkci jakési platformy, která sdružovala lidi, kteří byli proti bolševikovi. Já si ale myslím, že to byla pouze okolnost. Podle mě šlo i tenkrát hlavně o písničku, která umí vyvolávat emoce. To je stále její smysl.