Pokud se člověku přihodí, že se náhodou stane osiřelým, osamělým chlapcem, nemusí v některých zemích zoufat. Třeba ve Francii se jej může ujmout portugalská babička, dostane věrného psa a začne žít pro jedinou věc - pro cyklistiku a Tour de France.

Alespoň tohle se stalo hlavnímu hrdinovi výjimečného a fantaskního kresleného celovečerního filmu Trio z Belleville, který nyní běží v našich kinech.

Krásný sen i noční můra

Hodně se tady zpívá i hraje, vždyť kriminální činnost francouzské mafie, která si tu nikdy nebere servítky, překazí zestárlé trio obskurních zpěvaček. Tyhle čarodějnice či hudebnice jsou přitom schopny zanotovat i něco z klasického bebopu.

A to ještě stačí Chomet parodovat vizi francouzského New Yorku, megalomanského města, které zažilo několik let globalizace. Ale především jde o výborně nakreslený film, který chvíli připomíná sugestivní barevný sen a chvíli zas noční můru.

Jste francouzský animátor a filmový režisér. V čem se vaše filmy liší od současných amerických disneyovek?

Musím nejdříve připomenout, že jsem se dostal k animovanému filmu poněkud neobvykle. Začínal jsem jako autor komiksů a poté jsem teprve dostal šanci pracovat na animovaném filmu v Anglii. Jsem proto ovlivněn nejenom belgickými, italskými či španělskými animátory, ale i anglosaskou tvorbou, především disneyovkami 50. a 60. let. Těmi krásnými, dobře propracovanými a nakraslenými příběhy, které tehdy na rozdíl od těch současných ještě měly inteligentní zápletky. A s touhle výbavou jsem začal točit francouzské filmy a šel vlastní cestou.

Co všechno obnášelo natočení filmu Trio z Belleville?

Jedná se o můj první celovečerní animovaný film, jeho natočení, od napsání scénáře až po konečnou realizaci, mi trvalo pět let. Jsou v něm všechny nápady, postavy, které jsem odpozoroval i vymyslel od doby, co se animaci věnuji. Jako bych vše, co jsem si kdy uložil do paměti, najednou vysypal na stůl. Tak vznikl film. Snad proto je jeho příběh zvláštní a přeplněný. Stavím jej na karikatuře francouzského charakteru, bavím se, pohrávám si s klišé. Samotné město Belleville je vizí jakéhosi francouzského New Yorku.

Mají postavy, například trio zpěvaček či šéf francouzské mafie reálné předobrazy?

U třech zpívajících žen mě inspirovali typičtí černí muzikanti z New Yorku 50. a 60.let, kteří ač sami géniové, často žili ve velké chudobě a mizérii. Tématem filmu je i to, že od určité doby, snad od 60.let, se všude příliš mluví jenom o těch lidech, kteří jsou úspěšní. Média, televize, všichni jsou posedlí vítězi, a nejenom v případě sportu, například Tour de France, která se jede i v mém filmu. Ale já jsem chtěl ukázat i ty druhé, neúspěšné, na které zapomínáme.

Co se týče francouzského mafiána, jeho předobrazem nebyla žádná konkrétní postava. Představuje spíše poctu všem anonymním francouzským alkoholikům.

Pro koho je váš film určen?

Nechtěl jsem dělat film jenom pro děti, ale i pro mladé a dospělé. Nakonec se ovšem zjistilo, že Trio z Belleville se líbí i malým divákům. Samozřejmě vidí jiný film, něčemu nerozumí nebo tomu rozumí jinak. Ale to není podstatné, já nenatáčím filmy, v nichž je vše vysvětleno a na konci musí být jasně rozhřešeno. Je to jako v životě: na něco zkrátka neexistuje odpověď.

Chtějí ji děti znát?

Jsem osobně přesvědčen, že děti často podceňujeme a leccos před nimi zbytečně zamlčujeme. Například když v rodině někdo umře, jsou tací, kteří to nechtějí dětem říkat a raději si pro ně vymyslí pohádku, aby je takzvaně netraumatizovali. Chrání je, ale zároveň jim vytvářejí lživý obraz o životě, v němž se ti nejmenší potom naučí žít. A podobně fungují falešné, lživé animované filmy, které z dětí vychovávají samé Michaely Jacksony.

Není to přehnaný názor?

Ne. Skutečně věřím tomu, že někdo jako on musí být produktem podobných filmů. Jde o člověka, který se ztotožnil s postavou pitomého animovaného filmu. Sám si naproti tomu myslím, že dětem můžeme říkat vše. A pokud jsme upřímní, oni pochopí a porozumí, jak to s nimi myslíme.