Čtenář ocení svěrákovské laskavé vidění světa i problémů lidiček, které mají své naděje, trápení i stereotypní zvyky. Třeba jako manželé z povídky Nákup, kteří chodí doplňovat spižírnu či ledničku každé pondělí a čtvrtek. Partner se honí za tím, co se nabízí levněji v „akci“, druhý pak převypráví vlastně celý jejich životní příběh. Má to spád, vtip a pointu, a vůbec nevadí, že se autor přizná, že jde o fiktivní nadsázku. Jako by si hrál se sebou i se čtenářem.

Cit pro jazyk a obrazové vyjádření

Svěrák má neobyčejný cit pro jazyk a obrazné vyjádření; někdy mu stačí jediná věta, která vypoví o všem. Jako třeba: „…nemáš srdce. Mozek máš jako kráva a srdce jako myš,“ to když se hádají dva kamarádi. Nebo když v poslední povídce jde klavírista na zámku Extröm a stařičká podlaha mu hraje „svůj dřevěnej koncert jako třicet rozladěných houslí“.

Prozaik Svěrák se přitom přesvědčil, že není jednoduché hledat inspiraci pro nové povídky, byť že mu v tom, jak přiznal, v první knize statečně pomáhal kamarád Jaroslav Uhlíř.

Pohlazení pro duši

Takže sáhl do svého „archívu“ a v Dubnové povídce připomíná slavnou scénu z filmu Vesničko má, středisková, kdy si herec Jiří Lír jde se soupisem chorob a problémů postěžovat k doktorovi v podání Rudolfa Hrušínského. Nyní je to pan Plíšek, který docentu Bleskovi na psychiatrickém oddělení vypočítává všechny svoje trable.

Jisté je, že všechno má ve Svěrákově podání šťastný konec. Povídky nabízejí vlastně radostné čtení, takže bych se moc nedivil, kdyby nakladatel konstatoval, že oslovil opět mimořádné množství čtenářů. Člověk potřebuje pohlazení po duši a tady se mu ho dostává.