Proč o sobě tvrdíte, že nejste umělec?

Nejsem ten druh umělce, který by vyráběl umění, kreslil obrazy a každé dva roky někde uspořádal výstavku. Ani nemám akademické vzdělání, což mi mnozí z kritiků s chutí předhazujou. Žiju život a pracuju konceptuálně.

Povodit lidi v tom, že vezmu popel z táboráku a budu ho vydávat za lidský, mi přijde trošku málo. Stejně tak nestačí jenom šokovat tím, že šlohnu urnu někde na hřbitověRoman Týc

Výtvarné umění je pro mě komplikovaný způsob, jak světu neverbálně referovat o svých myšlenkových pochodech nebo zkušenostech. Sám jsem překvapený, že ze mě nějaká díla lezou, podvědomě se tomu bráním. Bojím se, abych nezačal „vytvářet umění“ pro byznys, k tomu totiž jednoduše výtvarníci sklouzávají.

Každý z vašich řekněme počinů, ať už samostatných, nebo v rámci skupiny Ztohoven, vzbudil značnou pozornost nejen médií, ale také policie. Výjimkou není ani současná výstava portrétů zesnulých, údajně vytvořených z lidského popela. Co bylo vaším cílem?

Dát lidem možnost dotknout se absurdity funerálních stereotypů, upozornit je na něco, co si neradi připouštějí. Ukazuju svou zkušenost nabytou během čtyř pěti měsíců, kdy jsem chodil po hřbitovech, krematoriích a bavil se s nejrůznějšími lidmi. Celý projekt se vyvíjí, součástí je i dokument, který točí Jakub Kohák. A poprvé v životě nevím, co režisér dělá – jestli já jsem neřízená střela, on je zbloudilá střela.

Od začátku jste měl jasno, že uděláte portréty zesnulých?

V průběhu člověk řeší, jaké má možnosti. Kdybych mohl z lidského popela vytvořit třítunovou sochu, třeba bych ji udělal. Stejně jako kdyby byl k dispozici lidský popel, snad by ty portréty... Ale nechce se mi nic víc konkretizovat.

Myslím, že řadu lidí by ta konkretizace docela zajímala.

Podle mě je druhotné, jestli to je, nebo není lidský popel, protože, jak říká Kopferkingl ze Spalovače mrtvol, v popelu jsme si všichni rovni, což platí nejen o lidech, ale o každém materiálu. Veškerá genetická informace se zničí už při tři sta stupních – lidské tělo se pálí při sedmi stech. Vznikne tedy inertní materiál bez informace, i z toho jsem vycházel.

Kdyby pod těmi obrazy nebyl vysypán popel s úlomky kostí, nikdo by nepřemýšlel nad tím, z čeho jsou. Nechci mlžit, ale blbé je, že jakmile se s vámi o tom budu bavit, celá věc bude mít tendenci být bulvarizovaná.

To už je. Navíc já jsem vám u toho nesvítila, takže vám věřit můžu, ale nemusím.

Jenže to, co je pravda, mi nikdo věřit ani nechce. Existuje konkrétní zákon, který je jasně definován zákoníkem, pak jsou tu i zákony morální. A tyhle dva světy se někde stýkají, někde prolínají a ani u jednoho člověk neví, kde má hranice.

Na základě dosavadních zkušeností, třeba s odsouzením za semafory (Týc zaměnil sklíčka v semaforech pro chodce, pozn. red.), mi ta hranice připomíná užovku. Furt se mrská, není zřetelná, takže je těžké soudit někoho, kdo si zajde zazpívat do země krále Miroslava. Tahle místa lze objevit jen v případě, že k nim dojdete, ale jak můžu já – obyčejný občan – onu hranici najít, když se k ní bojím jen přiblížit...

Obrazy, které vytvořil kontroverzní umělec Roman Týc z popela zesnulých. Tvrdí, že v krematoriích vznikají přebytky, tedy popel zesnulých, který končí často bez piety na skládkách. Chce tak otevřít diskusi o nezdravém vztahu současné společnosti ke smrti.

Pohled do pražské instalace, kde jsou vystaveny portréty zesnulých. Vytvořeny jsou údajně z lidského popela.

FOTO: ČTK

Neodbíhejte od tématu.

Pro pochopení je to ale důležité. Chtěl jsem pracovat s tajemstvím a nejistotou, tahle výstava není o šoku. Jen se lidé setkali s něčím, o čem si mohli myslet, že je lidský popel. I kdyby to lidský popel byl, už to novináři stihli zpochybnit – stačilo jim říct, že tu informaci nepotvrdím ani nevyvrátím. Takže nikdo nevěří ničemu, i o tom výstava je.

Upřímně řečeno, mně je jedno, z čeho ty obrazy jsou. Mediálně je to sice vděčné téma, ale ve zpracování jste mohl jít dál. Umělecké provedení je podle mě průměrné.

Vám to přišlo málo, já ale vím, že je to hlubší. Víte, co mě na celé věci zarazilo nejvíc? Že jako pozůstalí s největší pietou a sevřením duše dostanete od pohřebáků urnu a myslíte si, že uvnitř je vámi milovaný člověk. Doma si ho někde vystavíte a budete ho nějaký čas uctívat. Jenže ve skutečnosti je čtvrtina toho člověka férově někde na skládce. Navíc, kdo z nás urnu kdy otevřel, kdo viděl popel? Takže na co si hrajeme?!

Jak teda lidský popel vypadá?

Setkal jsem se s ředitelem pohřební služby, spalovači mrtvol, zkoumal jsem to prostředí s veškerou zodpovědností vůči sobě. Zjistil jsem, že lidský popel třeba z padesátých let vypadá jinak než dnešní, že barva popela se mění podle teploty spalování, že popel ze Strašnic má jinou barvu než z Motola. Věřte mi, všechno jsem to viděl.

Takže povodit lidi v tom, že vezmu popel z táboráku a budu ho vydávat za lidský, mi přijde trošku málo. Stejně tak nestačí jenom šokovat tím, že šlohnu urnu někde na hřbitově, což je to nejmenší.

Problém je, že jste zobrazil konkrétní lidi a jejich příbuzní se mohou cítit dotčeni. Mimochodem, kdo jsou ti zesnulí? Co když je někdo pozná?

Nechtěl jsem nikomu ublížit... No jedním z nich je policajt, který zemřel před dvěma lety, na dvojportrétu manželského páru jsou právníci ze Smíchova. Že to může mít následky, jsem věděl, ale nebyl to cíl. Všechno přece může mít následky!

Mohl jste vytvořit smyšlené portréty.

Teď mě trochu štvete, nepodsouvejte mi něco – udělal jsem to tak, jak jsem to udělal. Nedal jsem jim konkrétní jména. Vždyť jste sama řekla, že není důležité, jestli to lidský popel je.

Pro mě ne, jenže název výstavy Vykradač hrobů evokuje pravý opak.

Co kdybych vám řekl, že všechny portréty jsou z popela mé mámy. To by byl šok!

Pro koho? Pro vaši rodinu?

Pro všechny. Nechci šokovat, chci nechat lidi v nejistotě, stejně jako když dostávají do rukou urnu. Tahle výstava je mým vyrovnáním s fenoménem smrti i mé sebepoznávání světa. Jak jsme se bavili před chvílí, svými projekty hledám hranice, abych poznal, kde jsem.