Článek
Emma a Dexter jsou spolužáci, kteří se seznámí koncem osmdesátých let a jsou si velmi sympatičtí. Přesto spolu nezačnou chodit, všechno se nějak zvrtne. Vždy po roce se setkávají, svěřují se se svými problémy, smějí se, flirtují. Výchozí nápad vynikající, jenže film zadrhává a je plný klišé.
Od začátku je jasné, že "po mnohých útrapách k sobě najdou dva lidé cestu" jako v dílech Rosamunde Pilcher, jen je to asi o 20% méně stupidní. O Anne Hathawyové nelze říct, že je prostě špatná herečka, protože není, ale mezi ní a jejím partnerem, fešákem Jimem Sturgessem, nefunguje moc chemie, oba jsou uplakaní a nudní.
Průšvih Jednoho dne spočívá ve scénáři, který nám nadělil skoro dvě hodiny strnulé fňukavé romantiky. Vleče se to, a rozhodně se to nezdá jen mužskému publiku (konzultoval jsem s kolegyní, pozn. aut.). Děj je rozdělen na dvacet let a každý rok se ohlašuje titulkem. Zatímco po první pětiletce se budete rozhodovat mezi "ještě mě to baví" a "lehce se nudím", po druhé už zvažujete odchod z kina. A ono to ještě pokračuje dvakrát tak dlouho!
Příběh vypadá jako nahodilý sled odtržených událostí, chybí plynulý vývoj postav a naprosto chybí překvapení. Když cítíte, že scenárista zařadí první vášnivý polibek, přesně to se stane. Když cítíte, že brzy někoho srazí auto a zemře, přesně to se stane.
A co je nejhorší, film se strašně snaží ždímat z diváka slzy. Jen občasné střípky chytrého humoru vylepšují nudné plahočení se světem postav, které nevědí, co chtějí, pak zase vědí a pak zase nevědí. Nakonec ta hezká paní na kole samozřejmě umře a "čas zhojí všechny rány". Smutná hudba, konec.