Výrok „rodina je základ státu“ by nezasvěceným budoucím divákům možná mohl mylně napovědět, že jde o dokument. Kdy a proč jste se rozhodl tak nazvat hraný film?

Pod tímto názvem vznikal už od začátku. Protože ten film je hlavně o rodině. O tom, co ji drží pohromadě a taky o tom, jak se do rodiny stahujeme jako do bezpečí před vnějším tlakem. Ironicky řečeno, rodina je věčnější než stát. Utíká k ní ten, koho stát okrádá a ničí stejně jako ten, kdo okrádá a ničí stát.

V tom jsou si všechny oběti i dravci rovní. Rodinu považují za azyl. A stát bez fungujících rodinných vazeb se rozpadá. Když si občan neumí udržet ani tak malou funkční jednotku, jako je rodina, pochybuju, že by si dokázal udržet funkční stát. Nebo ho aspoň ctít. Je to nějak propojené.

Co bylo impulsem k napsání scénáře?

Přemýšlení nad tím, co mi vadí na tradičním pojetí rodinných hodnot.

A co to tedy především je?

Správná otázka. Přemýšlením nad tímto scénářem v kombinaci s vlastními životními kotrmelci jsem dospěl k poznání, že rodina je to nejdůležitější, co člověk má. To, že jsem trochu asociál a neurotizují mě určité rodinné rituály, které každý potřebuje v různé míře, mi dřív bránilo vidět to podstatné; rodina je nejsmysluplnější lidská instituce. Propochyboval jsem se k nepochybování o rodině a proironizoval k vážnosti.

Váš film je rodinné drama, road movie i napínavý „hon na lišku“. Přitom jste chtěl původně natočit satiru na maloměšťáctví. Jak se to celé vyvíjelo?

Ironické tóny nad prezentací rodinného štěstí a ideálů tam zůstaly. Psaní je ale dlouhodobý proces a já nejsem imunní vůči tomu, co se kolem mě děje. Ta míra znechucení nad úrovní veřejného života, míře cynického kariérismu, přetvářky a prolhanosti politiků dosáhla úrovně, jakou si pamatuju z osmdesátých let minulého století a neznám okolo sebe nikoho (kdo v tomhle nejede na vlně s nimi), koho by se „klima dneška“ nějak nedotklo.

Je to kocovina za naivní slepotu devadesátých let, kdy se definovaly hodnoty a autority dneška. Rozhodl jsem se ale nefňukat nad poměry, ale pokusit se postihnout stav duše a mysli jednoho z těch lidí, kteří svou nenasytností vedou celý tenhle systém (i nás samotné) ke katastrofě. A umístil jsem ho do své filmové rodiny. Jako spořádaného tatínka.

Je děj inspirovaný konkrétním skutečným příběhem?

Je to obecné téma za všech režimů a ve všech stoletích: co všechno si sám pro sebe omluvím a odpustím, když mohu jakýkoliv svůj čin omluvit starostí o budoucnost svých blízkých.

Konzultoval jste při psaní například s policií způsob vyšetřování?

Nekonzultoval. Nežiju ve vzduchoprázdnu, ani obklopen vzájemně si lichotící družinou, abych neviděl, v jakém stavu celá společnost je. Mám rodiče, příbuzné, přátele, známé, kolegy v různých sférách lidského podnikání a vidím, jak se lidi stahují do sebe, zamlčují si vzájemně vážné věci, mlčí, když ti neslušní sebevědomě vykřikují o slušnosti, rezignovaně odvracejí pohled jinam, když se vedle nich odehrávají krádeže za bílého dne a až hystericky akcentují nezávaznou pohodu. Tanec na Titaniku. Tak nějak to tu vypadá. Můj hlavní hrdina je toho tance jedním ze sólistů.

Byl to přitom kdysi určitě slušný člověk, vypracoval se na vrcholového manažera, a pak se podílel na finančních machinacích. Jak se to podle vás člověku stane, je to nutné?

Člověk je tak nastavený. Když jste vojákem, máte už v povaze, že klidně zastřelíte někoho, koho vůbec neznáte, jen tak na něčí rozkaz, když jste pohřebákem, pohled na mrtvé tělo ve vás příliš mnoho sentimentu nevyvolá. Nechtějte po manažerovi, jehož posláním je hromadění zisku, aby se dojímal finanční situací těch druhých, nebo nad něčím tak vágním jako jsou veřejné finance.

Není to nic nového; každá profese přitahuje určitý typ lidí, ale lidi si celkově přilepšují ze společného na úkor zbytku, to platí i pro zaměstnance ve firmách, když čachrují s cesťáky, s dietami, s náhradami. Je to lidská přirozenost. Jenom to v poslední době nabralo netušených rozměrů.

Libor je na pohled sympatický hrdina – proč bychom ho měli nebo neměli mít rádi?

Měli. Libor je jedním z nás. I já bych klidně mohl skončit jako on, kdybych tu šanci dostal

Co pro vás osobně znamená rodina?

Že vím odkud jsem přišel na svět a čeho všeho jsem taky kompilát. Pevný orientační bod v nejistotě bytí. Zbytek už jsem odpověděl výše.

Cesta Liborovy rodiny vede na Moravu mezi tzv. obyčejné lidi. Měl jste osobní důvod k tomu, aby jeli právě tam?

To nejsou „obyčejní lidi“. To jsou jejich spolužáci, jejich minulost a ukázka jak taky mohl život hlavního hrdiny pokračovat, kdyby se nedostal do světa velkých peněz. Je to setkání s jinou verzí života hlavního hrdiny a důkaz toho, že je to taky jenom obyčejný chlapík.

Do hlavní role jste obsadil výborného Igora Chmelu – čím je pro vás on ten pravý?

Má takové bezelstné, pravdomluvné, hodné oči.

Za měsíc se bude v televizi vysílat váš film Sráči s Jiřím Bartoškou a Jaroslavem Pleslem v rolích mužů, kteří také nejsou výlupkem mravnosti. Můžete přiblížit téma tohoto filmu a svůj vztah k němu?

Dva úplně zkorumpovaní policajti zjednávají pořádek v jedné městské džungli. Mají to chudáci těžké, když sami gauneři musí ještě pronásledovat jiné gaunery, aby si zasloužili prémie a výslužné. Ale není to nihilistický film, to už kouká z celkového obsazení (Dulava, Čtvrtníček, Marek Daniel…)

Já celkově ve svých filmech i v životě nepřeceňuju morálku lidí, ale na druhé straně vždycky naznačuju a doufám, že člověk dokáže poznat to nejhorší v sobě a bojovat proti tomu. Proti svému egoistickému štěstí.