Celé CD předznamenal letní singl Miracle Worker, reggae doplněné na konci nezvyklým sólem na housle. Superheavy je album rozhodně superdlouhé (16 skladeb), najde se na něm ledacos dobrého a je také zvláštním způsobem roztříštěné. Dave Stewart z Eurythmics se nechal slyšet, že produkovat to bylo šílené, protože tam je tolik různých osobností a různých hlasů. Není důvod mu nevěřit.

Celkově převládá Jaggerovo rošťácké pokřikování a pak nepřeslechnutelná a hlasově nejnadanější Joss Stoneová. Tihle dva se hledali, až se našli. Zcela odlišní interpreti, kteří se perfektně doplňují. A Marley, většinou upozaděný, přispívá spíš rapem než zpěvem.

Rahmanův filmově rozmáchlý a nejalternativnější styl se s tím ale tak dobře nesnáší. Vedle jasných hitů (Miracle Worker, Beautiful People) narazíte na pěkně ujeté indicko-symfonicko-hip-hopové tracky, které možná raději přeskočíte. A také na nudné (a šíleně dlouhé) balady, dosahující jacksonovsky uplakané všeobjímající atmosféry. Předvídatelná rocková I Can't Take It No More taky moc nenadchne, zní jako slabší stará věc od Rolling Stones.

Deska chce skloubit rock, reggae i Indii, ale jednotlivé styly většinou nepropojí, každá písnička jakoby pocházela z jiného alba.

Je výborně produkovaná, zvukově pestrá a jsou tu dobří zpěváci. A také trochu zmatek. Úskalím „superskupin“ bývá, že jim chybí silná autorská výpověď nebo chcete-li "styl".

Celkové hodnocení: 70 %