Bylo vyprodáno, dostavila se necelá tisícovka diváků. The National mají totiž skvělou pověst. Patří k nejslavnějším indierockovým kapelám světa, přičemž jejich písničky pronikají do hitparád i povědomí, aniž by stály na komerčních atributech.

Zahajující Runaway měla například oproti zvyklostem (drtivou většinu koncertů startují ostré a svižné skladby) baladický rozjezd, ráznější skladby přišly na řadu později. Kapela navíc přímo z pódia deklarovala, že na festivalech hraje „rychlejší písničky, aby mnohatisícové publikum mohlo tančit“, a tak si ráda dopřeje písně volnější.
Ne že by to s jejich servírováním přeháněla. Během koncertu nicméně docházelo k momentům, kdy jeho spád a napětí pominuly a vypadalo to, že se na pódiu kvůli přirozenému poklidu písniček dohromady nic neděje. The National nedokázali poutat stoprocentní pozornost během celého vystoupení.

To stálo na písničkách z tří posledních alb. Základní set měl sedmnáct položek a končil „obamovskou hymnou“ Fake Empire z alba Boxer (2007). V přídavku následovaly čtyři skladby, přičemž při třetí z nich, Terrible Love, vyběhl lídr Matt Berninger ze sálu a zpíval na chodbě. Dlouhá šňůra od mikrofonu mu umožnila vystoupat až o patro výš, přitom cestou prožíval svůj zpěv tak intenzivně, že chvílemi v extázi tloukl hlavou do zdi.

V patře mu ale dosloužil mikrofon, čemuž přispěla i touha na chodbě odpočívajících diváků být mu co nejblíž. Vrátil se tedy do sálu, oznámil technický problém zbytku kapely (pětice byla posílena dvojicí hráčů na dechové nástroje) a místo aby si nechal mikrofon vyměnit (je to otázka několika vteřin), zahráli a zazpívali bez elektrické podpory všichni.

Muzikanti se odpojili od aparátů a závěrečná Vanderlyle Crybaby Geeks zazněla v poctivém unplugged provedení. Nutno podotknout, že diváci, kteří se do té doby projevovali potleskem i chaotickými výkřiky, naprosto ztichli a až posvátně naslouchali.
The National mají v repertoáru písničky, které jsou pokorné, nestojí na laciných popěvcích, respektují pocit namísto přímočarosti. Jejich aranže nejsou výjimečně složité, jsou nicméně naprosto funkční.

Baryton Matta Berningera jim dodává důstojnost, což znamená, že mu příliš nesvědčí naléhavě křičené pasáže, které v některých písních jsou (nejpatrnější to bylo v Mr. November). Bratrské muzikantské dvojice (kytaristé Aaron a Bryce Desnerovi, rytmika Scott a Bryan Devendorfovi) jsou řemeslně výtečné, navíc citlivé na atmosféru a při vystoupení velmi pracovité.

Tvorba The National si o pozornost říká nejen výsledky své práce, ale i tím, že kapela ve svém středu nemá žádné načančané rockové hvězdy. Její civilnost promlouvá do všech oblastí. Současná sláva je pak odměnou za ni.

Celkové hodnocení: 80%