Mluvíme spolu mezi Prahou a Sofií, kde právě uvádíte prózu Planeta samých chlapců, vypovídající otevřeně o životě homosexuálů. Bylo těžké proniknout ven? A liší se nějak bulharský ohlas od toho u nás?

Obecně si myslím, že je těžké proniknout i doma, a o to těžší je to v zahraničí. Měl jsem štěstí, že si mou prózu vybrali sami překladatelé a postarali se i o vydání. Před rokem vyšla v Polsku, a to hned u Krytyky Polityczné, která platí za centrum polské inteligence. Za dva měsíce tam vyšlo více recenzí než u nás za dva roky – navíc jsou hlubší, analyzují. V Bulharsku je to zase skandálnější. Připravuje se nizozemské vydání, na to jsem zvědavý.

Jste nejprodávanější gay autor v Čechách, i když nemám rád dělení jiná než literární. Co vás přimělo vydat se především tímto směrem?

V homoerotické poetice nacházím něco bytostného, není to jen osobní. Asi jako když Sókratés říká v Platónově Faidrosu, že láska muže k chlapci je cestou k Bohu a nejvyšším mezilidským vztahem.

Vzpomínám na knihu Arthure, ty děvko umění, věnovanou Rimbaudovi. S citem pro homosexuální vztahy prokletých básníků, což bylo považováno nejen tehdy, ale i u nás až do roku 1965 za zvrhlost. Asi je zbytečné se ptát, proč jste si vybral právě je.

Oni si vybrali mě. Nápad verlainovských dopisů Arthurovi přišel zničehonic do mé hlavy. A nakonec mě i Rimbaud pozdravil. Po vydání jsem vracel výbor jeho veršů do knihovny, a přestože jsem mu nezkřivil vlásek, řekli, že kvůli promočeným okrajům musím knihu odkoupit. Zůstala mi a beru to jako jeho souhlas.

Tato kniha vyšla s předmluvou Agnieszky Hollandové. Co to pro vás znamenalo?

Velkou poctu a radost. Napsala, že jsem vystoupal tak vysoko, že může přijít jen pád. Ale v uších mi znějí její slova: „Zdravím Vás vřele, poslední dopis byl skvělý. Agnieszka.“ V kontextu toho je tristní, že porota Ortenovy ceny tuto knihu opět a záměrně přehlédla.

Mariusz Szczygiel ve své próze Udělej si ráj napsal, že vaše „knihy jsou knihami o hodnotách“. Souhlasíte s tím?

Beru to jako uznání, snad chtěl ukázat, že mé knihy se nedají okleštit nálepkou „gay“. Hovořím o celém světě, jako například ve větě: „Není před Kristem a po Kristu, ale před drogou a po ní.“

Které hodnoty u vás stojí úplně nejvýš?

Pravda. Souhlasím se Seifertem, že spisovatelé mají být svědomím národa. Teď budu odvážný: proto mi vadí, že Milan Kundera nepřiznal svůj mladistvý čin, který mu nezazlívám. Zazlívám, že to nepřiznal. Jako Günter Grass, který napsal, že byl v mládí členem SS. Proto jsem je jako archetypy v nejnovější sbírce nazvané Ve jménu postavil proti sobě. Kdo jiný než spisovatel má říkat absolutní pravdu, a to především sám o sobě?

Eva Kantůrková o vaší sbírce veršů z let 1997–2007 nazvané Básník Trýzeň Kat zase napsala: „Zaujala mě vzdorovitost textů zpěčující se obecně oblíbené, a ne pouze literární atmosféře spokojené usmolenosti.“ Dá se vůbec říci, v čem se domníváte, že se zcela odlišujete od druhých autorů?

Žánrovou a stylovou mnohorozměrností. Právě Eva Kantůrková napsala, že v Planetě samých chlapců nachází něco z Burroughse, Bukowského a Kundery. Jiná recenze této sbírky zase hovořila třeba o Senekovi. Mohl bych říci, že je všechny strkám do jedné své kapsy, ale to by zase říkali, že jsem namyšlený.

Jste zařazen v úspěšně vydaných docela seriózních antologiích Kniha o čuráku a Kniha o mrdání. Sám jste provokativní autor. Jak je pro vás důležitá kontroverze?

Já ji nehledám, prostě jsem. Kantůrková mi v dopise napsala: „Umělecká provokace spočívá ve dvou věcech: v samotné proměně uměleckého výrazu a ve výběru témat. Vy splňujete obojí.“ Ale proč je pravda považována za kontroverzi?

V srpnu se chystá Gay Pride Prague. Jaký je váš názor na tyto aktivity?

Sám aktivista nejsem – bojuji uměním. O spolupráci mě požádala organizace Art for live, která bojuje proti AIDS. Na to se těším, příští rok bychom spolu měli vydat knihu The Best Of Georgiev, z níž půjde část výtěžku na kampaň.