Ikonografie znamená doslova popis obrazů a týká se v tomto případě vizuálních forem státní i stranické propagandy, politických symbolů a mýtů, ceremonií a slavností, a to od antiky až po současnost. Kniha, na níž se podílela řada odborníků, ukazuje, že v současné politice se často uplatňují zavedené „šablony“, používané už v dávné minulosti. Politik je třeba na billboardech vždy vyfotografován jako usměvavý a zářící štěstím. Retuše tváře je udělána tak, aby byly co nejvíce odstraněny vrásky.

Nápad vznikl už ve 13. století, kdy se král Ludvík IX. a císař Fridrich II. nechávali zobrazovat jako mladíci na trůnu, a poddaným tak mělo být vysvětleno, že jen s věčně mladými vládci čeká lidstvo konečné spasení a vysněný zlatý věk. Řada panovníků se považovala za ztělesnění slunce na nebi, a to od císaře Augusta až po krále Ludvíka XIV., který motivy slunečního kotouče ozdobil celý zámek ve Versailles u Paříže.

Modrá obloha bez mráčků se dostala i na volební billboardy v Německu v roce 1990, kde se nechal Oskar Lafontaine vyfotit vedle zářícího slunce s heslem Volte moderní Německo – ekologické, sociální a hospodářsky silné. Ukazuje se, že pracovníci PR agentur, kteří vymýšlejí formy vizuální propagace, prostě často pracují s osvědčenými triky. Úplně jinak je tomu u žen. Francouzská královna Kateřina Medicejská, rakouská císařovna Marie Terezie i ruská carevna Kateřina II. Veliká si daly záležet na tom, aby je umělci zachytili jako rozhodné osobnosti. Úsměv by dámy považovaly za slabinu. Podobný obraz ukazují oficiální fotografie Margaret Thatcherové nebo Hillary Clintonové.

Kniha ukazuje na nejrůznější stereotypy

Ženy političky se stylizují do silácké role a jsou zpravidla ukázány s teatrálním gestem. Jejich rozhodná ruka – natažená k divákovi i hrozící – je stejně důležitá jako sám „státnický“ výraz tváře. Kniha ukazuje na nejrůznější zažité stereotypy. Například policista téměř nikdy není ukazován jako brutálně zasahující ruka spravedlnosti, ale ve vizuální propagandě na plakátech je to ten, kdo na křižovatce řídí dopravu nebo převádí malé školáky přes rušnou ulici. Pomáhat a chránit – to heslo nevzniklo v naší době, ale už v 19. století! Naproti tomu umělci byla vždy zesměšňována cenzura, a to ve filmech, v karikaturách i v umění. Už ve středověku se zrodila myšlenka o dvojím „těle“ vládce.

To jedno je smrtelné a to druhé existuje věčně. Proto se od 15. století budovaly náhrobky, kde král byl v horní části zobrazen jako živý a modlí se za svůj lid a v dolní části byl ukázán jako mrtvý na márách. Podle německých odborníků tento nápad s oddělením „těla přirozeného“ a „těla politického“ vedl k nabalzamování Vladimíra I. Lenina: vůdce revoluce fakticky zemřel, ale v mauzoleu vypadá, jako by žil dál. I glorifikace nacistického vůdce má své dávné historické kořeny. A není náhoda, že tyranie dostala svoji zavrženíhodnou podobu už v antice a že mnohé z toho, co známe třeba z ikonografie gotických fresek ze sienské radnice kde je zobrazena Špatná vláda jako protiklad Dobré vlády bylo nedávno, ale moderním politickým slovníkem použito k mediálnímu odsouzení Saddáma Husajna.

Ovšem ani demokracie, dnes prezentovaná jako ideál, to nemá lehké. Po staletí byla v politické praxi Evropy považována za jeden z vůbec nejhorších a nejméně stabilních způsobů vlády. A toto tvrzení nevymyslel nějaký tmář! S názorem přišli řečtí filozofové Aristoteles a Platón, a to byli chytří pánové. Kniha Handbuch der politischen Ikonographie má mnoho dalších zajímavých hesel – kupříkladu o fotografických retuších, které měly napomoci správnému výkladu historie.