Začínal jste v roce 1977 v novozélandské punkrockové kapele The Scavangers. Co pro vás v té době znamenal punk?

Znamenal pro mě řadu věcí, ale nejdůležitější bylo, že mi dal sebedůvěru, abych mohl naživo vystupovat. Stoupnout si před velkou partu lidí a hrát.

Zásadní tedy byla živá vystoupení?

Jistě, protože v té době šlo vlastně jenom o ně. Pouze několik málo kapel se dostalo do nahrávacího studia, aby mohly něco nahrát. Kromě ojedinělých šťastlivců nikdo nedosáhl na nahrávací smlouvu, takže nezbylo než koncertovat. Hudební scéna tehdy byla úplně a doslova živá.

Zakládají se dnes kapely ze stejných důvodů jako tehdy?

Základ bude pořád v tom samém: dát se dohromady s dobrými lidmi, kteří mají společnou touhu tvořit hudbu. Od podlahy se naopak změnily technologické předpoklady. Za nás počítače nebyly. V sedmdesátých letech jsme na skládání hudby museli jinak. Dnes čím dál víc lidí počítače k tvorbě hudby používá. Takže se sice mnoho zásadně změnilo, ale ten samotný záměr bude podle mě vycházet ze stejných kořenů.

Vaše hudba se s postupem času zklidňovala. Proč?

To je prostě přirozený vývoj. Poté, co jsem opustil The Scavangers, jsem hodně experimentoval. Chtěl jsem rozšířit své hudební schopnosti, tak jsem zkoušel ledacos. Přidal jsem víc elektrické kytary, naučil se hrát na bicí a perkuse a zkoušel jsem i automatické bicí a podobně. Z toho jednou vzešel můj osobitý hudební projev.

Máte zkušenosti se sólovým hraním i zkušenost člena kapely. Co vám víc vyhovuje?

Preferuji plnější hudební zážitek, tedy celou kapelu. Nebo ještě líp obrovský orchestr.

Opravdu?

Ano. Jde o to, že jinak člověk musí všechno nějak nahrazovat: simulovat dechy, smyčce a podobně. Z praktického hlediska je ale přítomnost orchestru na pódiu náročná a drahá, navíc by bylo opravdu složité jet takhle na turné. Naštěstí žijeme v požehnané době, kdy se dá orchestr předstírat. Použijete samply a podobně. K dispozici jsou úžasné technologie.

Zmínil jste, že důvodem založit kapelu bylo živé vystupování. Je to pro vás stále nejlepší součást života hudebníka?

Naprosto. Protože v tu chvíli se zhmotní všechna energie, kterou do hudby vkládáte. Pro mě hudba znamená sdílení s publikem. V tom dynamickém momentu, kdy stojíte na pódiu, zakusíte hloubku celého toho procesu. Je to vrchol. Nahrávání je také fajn, ale v jistém smyslu je to zvrácený proces, protože se snažíte na svět dostat něco, co je velmi vnitřní, co si držíte v sobě. Musíte ten věčný vnitřní svět předvést a zhmotnit do fyzického světa, abyste ho mohl sdílet s ostatními.

Navštěvujete rád i cizí koncerty?

Ano. Naposledy jsem na festivalu, kde jsme hráli, viděl Massive Attack, Leftfield a pár dalších kapel. Není to ale tak, že bych na koncerty chodil pravidelně a často. Je to způsobené tím, že žiju asi dvě hodiny od Dublinu a vyžaduje trochu víc námahy, abych se na něco vydal.

Co se nyní děje s vaší kapelou Dead Can Dance?

Plánujeme album a koncerty na příští rok. Vyrazíme na podzim 2012. Dřív nám to časově nevyšlo.

Zítra vás fanoušci v České republice mohou vidět na festivalu Colours of Ostrava. Co budete hrát?

Především písně z nového alba, na kterém pracuji a v létě se ho chystám nahrát. Do toho se pustím, až se vrátím z Mexika, posledního koncertu turné po Jižní Americe. Zazní i tři nebo čtyři písně z minulé desky Ark a uslyšíte i pár věcí ze zlaté éry Dead Can Dance.