Jak se zrodila myšlenka převést vaše písničky do znakové řeči?

Vymyslela to naše kamarádka, která nás dala dohromady s Komorou tlumočníků do znakového jazyka. V roce 2007 jsme udělali první kratší, tlumočený koncert a od té doby jsme přemýšleli, jak tomu dát stálejší formu vhodnou pro prezentaci na veřejnosti. Až jsme si vzpomněli na našeho dávného přítele Zeno Václavíka, autora klipu k písničce Černý pasažér. Ujal se režie, sehnal techniku, dekorace, lidi, kteří pracovali v podstatě zadarmo. S obrovským vypětím a minimálním rozpočtem to dotáhl do konce.

Navzdory hojně skloňované krizi hudebního průmyslu vzniká poslední dobou docela dost kvalitní české muziky, vy jste vydali dvě desky za dva roky. Je to znamení, že se hudba sama od sebe dere zespoda?

Nám zbyly písničky z minulého alba. Vyloženě nových je šest, tedy jen půlka CD. Myslím, že hudba se bude drát nahoru vždycky a bude se drát od lidí, kteří mají potřebu nedělat muziku jenom na kšeft, ale spíš z puzení hrát, skládat, komentovat svět. Hudba nestojí a nepadá s trhem. Lidé si ji teď obstarávají víc po internetu než nákupem nosičů, ale to je v podstatě dobře. Pomáhá to šíření muziky. Já jsem pro stahování, pro kopírování, pro tenhle způsob komunikace.

Kdysi se takhle písničky předávaly od úst k ústům, z vesnice do vesnice...

Přesně tak. Že si z toho někdo udělal dojnou krávu, to už je věc jiná.

Nová deska Neslýchané, to jsou trochu „povídky žižkovské“, figurky jako od Nerudy. Žižkov je pro vás určující?

Je to takové moje rozloučení se Žižkovem, odkud jsem se před rokem přestěhoval. Všechno se to točí kolem jedné ulice, jedné lokality, všechno jsou to panáčci a panenky, kteří mají předobraz v konkrétních osobách.

V zásadní písni Kámen v botě se zpívá, že „ i ten, co celý život pálil mosty, se taky jednou musí otočit“. Je to nějaké podobenství z bible, nebo světský žižkovský příběh?

Podobenství ne, leda nezamýšlené. Spíš sonda do nitra jednoho opilce, který vrávorával kolem našeho rohu… a někde se protnul s mým příběhem.

Traband vyrůstá z podhoubí kapel, které se nikterak hlasitě, ale přece hlásí k víře. Nakolik se to promítá do písniček?

To nevím a nechci to zkoumat. Žiju způsobem, který s Pánem Bohem počítá, ale zároveň si tím nechci klást žádné mantinely. Chci psát skrz tohle síto o všem, co prožívám, co vidím kolem sebe, nesnažím se ničemu vyhýbat, ani zaujímat moralistní postoj. Nemám ambici kázat, byť v písničkách se asi víra projevuje.

Kdo zná Traband, musí už být zvyklý na stylové kotrmelce. Máte neustálé puzení zkoušet věci dělat jinak?

Tak. Ale hlavní motiv je, že vždycky děláme album, ne jen snůšku písniček, které jsme za dva roky nastřádali. Deska Přítel člověka se točí kolem domova, Domasa je taková topografická, introvertní věc, kolekce Neslýchané je naopak příběhová, figurální, žižkovská deska.