Po minulé rozpačité výstavě Mutující médium, která byla v mnohém směru nedotaženým polotovarem s nejasnou koncepcí, Galerie Rudolfinum opět dokazuje, že umí být v hledání nových pohledů na tradiční témata a objevování nečekaných souvislostí o krok napřed. A ředitel galerie Petr Nedoma nemohl vybrat lepší, v dějinách nejen výtvarného umění klíčové téma formování, proměny i konečnosti lidské bytosti a její identity.

Já, bezesporu, představující výběr fotografií, maleb, kreseb nebo videí světových i českých umělců, společně připravili kurátoři Galerie Rudolfinum a německého Kunstmusea Wolfsburg, kde jádro výstavy před třemi lety vzniklo a které Petr Nedoma o polovinu rozšířil.

Už první krok do expozice je působivý. Úvodní sál je vytapetován stovkami černobílých fotografií žen, mužů i dětí. Mozaika z jejich tváří se slévá v jeden mnohoznačný obličej a až meditativní atmosféru podporuje tlumené osvětlení.

Unikátem je instalace 48 portrétů od německého malíře Gerharda Richtera z počátku sedmdesátých let, který zaznamenal osobnosti světové politiky, vědy i kultury. Jedno však mají společné, jsou to pouze dobře situovaní bílí muži. Odpovědí na Richterovo genderové pojetí bylo v roce 1992 dílo rakousko-irského umělce Gottfrieda Helnweina. Ten rovněž vytvořil 48 portrétů, ale tentokrát významných žen. Dvě nekonečné řady tváří jsou instalovány proti sobě, podle slov ředitele Petra Nedomy snad úplně poprvé.

Intimní a velmi silný je černobílý, uhlem kreslený portrét spícího batolete od Roberta Longo, připomínající fakt, že ať se nám to líbí, nebo ne, naše identita je geneticky předurčena; dále zde najdeme práce Marlene Dumasové, papírové hlavy Adrieny Šimotové nebo slavné dvojportréty Jiřího Davida ze série Skryté podoby (vyfotografovaná tvář byla rozpůlena a příslušné poloviny pak opět spojeny, čímž vznikly dvě nové imaginární podobizny).

Do hledání odpovědí týkajících se někdy těžko uchopitelného „já“ perfektně zapadají fotografie Cindy Shermanové nazvané Žít vlastní život skrze příběhy druhých – slavná americká umělkyně se zabývá rozpolceností a vnímáním alternativních identit (třeba herců) stejně jako zpochybňováním a opětovným nalézáním té své vlastní.

Prostor dostala také videa – Američan Gary Hill ve svém Wall Piece zaznamenal muže, nepřetržitě skákajícího v černém obleku proti zdi, Bruce Nauman se zase v klipu natírá bílou a černou barvou. Nánosy barev se pak snaží smýt, návštěvníkům s humorem připomíná otázky rasové odlišnosti a stále aktuální rasové (ne)snášenlivosti.

Expozici uzavírá zvláštní videoinstalace Fiony Tanové – natočila film o stárnoucím muži trpícím Alzheimerovou chorobou, který se snaží pevně držet života alespoň tím, že rituálně opakuje stereotypní úkony všedního dne.

I když výstava Já, bezesporu nepostrádá prvky humoru i nadsázky, mohla by u citlivějších jedinců vyvolat tísnivý pocit nejistoty. Ukazuje totiž bez patosu a zbytečných kudrlinek, jak je náročné si to své já ve světě virtuálních realit hýčkat a obhajovat, jak je naše vnímání sebe sama pokřivené. Dramaturgicky to byl dobrý krok, protože hledání identity nejen lidské, ale i národní je v současné době palčivější než kdykoli dříve.

Galerie Rudofinum: Já, bezesporu

do 14. srpna

Hodnocení: 80 %