Sade se dotýkala dokonalosti

Předkapela Jolly Boys se tak trochu nespravedlivě nedočkala ovací, ale jen střízlivých potlesků. Charismatičtí staříci z Jamajky se v obrovské aréně ztráceli, zvuk měli oproti Sade stažený a hlavně se jejich styl mento hodí spíše do klubů a barů na pláži. Roztomilá kapela, ale na špatném místě.

Sade zahájila vystoupení novinkou Soldier of Love. Pak už dopřála vyhladovělému publiku své klasiky jako Your Love is King, Jezebel, Sweetest Taboo a Smooth Operator. Elegantní a tajemná Sade o sobě nedala dlouho vědět a o to větší panovalo napětí. Hned ovšem ukázala, že za ta léta v ústraní neztratila nic z výjimečnosti svého hlasu, ani půvabu.

Zpívala pečlivě jako málokdo v popu, s přirozeným soulovým feelingem, místy se dotýkala dokonalosti. Část této dokonalosti má na svědomí i saxofonista, suverénní jazzman, a samozřejmě maximální respekt patří i bicím a perkusím, bez nichž by Sade nebyla Sade. Právě rytmy u ní, častěji než je ve středním proudu běžné, vycházejí z afrických tradic a to ve spojení s jejím hlasem vytváří punc unikátnosti.

Scéna byla řešena jednoduše, pyrotechniky nebylo třeba. Mimořádně se povedly projekce na poloprůhledném plátně, které se občas spustilo před kapelou. Sade zkrátka udělila Praze pořádnou lekci vyššího popu. Ani sama neví, jak to místní scéna potřebuje.