Nyní jeho dílo představuje současně Galerie výtvarného umění v Chebu a pražská soukromá galerie Dvorak Sec Contemporary.

Richard Štipl se narodil v roce 1968 v moravském Šternberku. Když mu bylo jedenáct, rodina emigrovala do Kanady. Vystudoval pak výtvarnou akademii Ontario College of Art v Torontu a od 90. let měl autorské výstavy v New Yorku a Mexiku, byl také zastoupen různými soukromými galeriemi na veletrzích umění v Londýně, Basileji, Paříži, New Yorku, Miami, Tokiu a v Pekingu.

Občas se představil i v Česku, před devíti roky třeba na výstavě Hyperrealismus v Galerii moderního umění v Hradci Králové a v Galerii města Plzně. Posledním „českým“ úspěchem bylo zařazení na divácky úspěšnou výstavu o dekadenci v pražském Rudolfinu, kde se dostal mezi výtvarnou elitu současnosti.

Hliněná a pomalovaná socha Z oka do huby (2010) je ukázkou jeho surrealistického naturalismu.

Hliněná a pomalovaná socha Z oka do huby (2010) je ukázkou jeho surrealistického naturalismu.

FOTO: Peter Kováč, Právo

V Praze diváci najdou Štiplovy starší instalace, založené zejména na kolorovaných sochařských autoportrétech a nejrůznějších sestavách bizarních figur, v Chebu se prezentuje i malbou z posledních dvou let. Některé z obrazů představil už na své loňské výstavě v Kanadě, ale většina má v Česku diváckou premiéru.

Výstavě v chebské galerii dominuje velká krajina s tajemným městem, pojatá jako kosmická vize v duchu německého malíře Caspara Davida Friedricha. Štipl se však nespokojuje jen s tradičním malováním, které zvládá prvotřídně. Některé své obrazy fotografuje a pak do nich digitální montáží vkládá výtvarné motivy, které si předtím nafotil. Vzniká tak zvláštní druh velkoformátového obrazu, který autorovi umožňuje posunout dál hranice představivosti a fantazie.

Štipl inklinuje k mystice a každým svým obrazem dokazuje, že se dobře vyzná v jazyku forem starého umění. Jeho zájem se obrací i k sochařství a z hlíny či vosku vytváří díla, která diváky fascinují naturalismem a zároveň budí hrůzu svým tématem.

Jako by v sobě uvolnil energii nejdekadentnějších představ surrealistů, ale i Hieronyma Bosche či Williama Blakea. Některé grimasy opakujících se tváří evokují portréty pozdně barokního sochaře Franze Xavera Messerschmidta, který je považován za ojedinělý zjev v dějinách evropského umění. Emoce toho, co člověk běžně skrývá, jsou vyobrazeny v plné nahotě.

Divák se nenudí

Velmi naturalistická zobrazení Štipl posouvá od reality k fantazii, a to někdy s dosti hororovým akcentem. Je to tvorba formově velmi precizní a díky autorově originální představivosti se divák na jeho výstavě nenudí.

Štipl by jistě potěšil i nedávno zesnulého amerického historika umění Roberta Rosenbluma, který kdysi napsal vlivnou knihu na téma vztahu moderního umění k severské romantické tradici. Kdyby měla být tato publikace vydána s nejnovějšími dodatky, mohly by se tu Štiplovy obrazy a sochy objevit vedle díla Maxe Ernsta či Marka Rothka.

Co se ikonografie týče, vyzařuje ze Štiplových kompozic pocit všudypřítomné smrti a obecného zmaru. Uschlé stromy, pusté město, nahý člověk bloudící zničeným světem. Možná vědomí pomíjivosti všech hodnot patří obecně k pocitu dnešní střední generace.
Štiplovo umění je tak zvláštní zážitek, že člověk má nutkání se k jeho výstavám znovu vracet, což se u expozic současného umění tak často nestává.

V galerii Dvorak Sec Contemporary v Praze (Dlouhá 5) je jeho výstava otevřena do 3. června, v Galerii výtvarného umění v Chebu ji diváci mohou vidět do 8. května.